Celý život jsem omylem plavala zaseklá ve vodě. Voda = ženství, které jsem křečovitě – a zbytečně – držela vně sebe. Všechno jsem se pak snažila agresivně urvat vnitřním sluncem (mužskou částí mého já), protože mi nic jiného nezbývalo, když jsem se nechtěla utopit. Jiné složky člověk jaksi k dispozici nemá, celý vesmír je stvořen z duální energie (jin/jang). Konečně se to obrátilo tak, jak to má být. S vodou uvnitř, nohama na zemi a hřejivým sluncem přede mnou…

Donutilo mě to zamyslet se nad hydratací. Třeba ve smyslu kosmetiky. Není používanější slovo a oblíbenější přípravek než ten, který kvalitně hydratuje. Co jako ženy děláme špatně, že se pořád vnitřně vysoušíme? Kde je naše vláha, kam jsme ji pomýleně odložily, protože je v ní zima a vlhko? Kde není vlhko, nic neroste. A kde je ostré slunce, taky nic moc neroste, mimochodem. Možná by bylo lepší nechat věci tak, jak přirozeně jsou.

Jak ženy přicházejí o svou vláhu…

Nebo jídelníček. Kolik potravin, které vysušují organismus, denně zbaštíme. Všechno to pečivo, sušené ovoce, ořechy, sušenky. Proč jsme odmítli potravu, která do našich těl přináší vláhu? Když nebudeme půdu pravidelně hnojit a udržovat v ní pěkňoučký humus, co nám vyroste? No nic, že jo. Proč to samé děláme se svým tělem, se svými střevy? Proč nám šťavnaté maso a čerstvé mléko připadá jako potrava nehodná kvalitě naší výživy? Proč se vysušujeme na jídle i na duši? Proč prostě tu vodu, která je ženám přirozená, nepřijmeme do sebe?

Jelikož teď momentálně žiju v chudé rozvojové zemi, vím, jakou cenu tu potraviny opravdu mají. Nedávno jsem dělala přednášku v jedné komunitě, kde mě potom pozvali na oběd. Celá vesnice jedla spolu v jednom baráčku vyhrazeném jako jídelna. Co jsme měli? Úplně všichni dostali kopec rýže a horu brambor. Toť vše. Nutno říct, že toho bylo opravdu hodně. Já jsem ani nemohla dojíst jednu porci a místní všichni do sebe naládovali dva takový talíře. Jako nedivím se. S jejich náročnou fyzickou denodenní prací potřebují mít sílu, ale pestrost tedy žádná. Došlo mi, že tohle tam jí víceméně asi každý den s malými obměnami. V naší komunitě je to sice lepší, ale i tady vidím díry, které se zaplácávají levnými a vycpávkovými potravinami jako je rýže a kukuřičná polenta. Které potraviny jsou tady u domorodců v horách nejcenějšší? Maso, čerstvá zelenina a ovoce. Je mi líto, ale nejsou to brambory, ani rýže, ani kukuřice, ani quiona apod. jiné super obiloviny, které teď celá Evropa nadšeně kupuje jako něco extra s extra živinami. Ono se to tady jí proto, že místní nemají na maso a tohle je prostě to, co mají k dispozici. Tak mi celý ten business s některými super potravinami a veganstvím přijde jako jedna velká habaďůra. Kupujeme draze něco, co je ve skutečnosti jen levnější náhražkou nedostatku úplně jiných potravin. Musím říct, že jsem s veganstvím apod. směry ztratila kontakt úplně. Je to umělá myšlenka, která nemá, co se týče výživy, žádné opodstatnění. Já chápu tu tendenci společnosti – vadí nám, že žijeme na úkor druhých jako prastata – to je v pořádku, jen tak trochu vlastně nejde o zvířata, je to pouze způsob, jak to celé vyjádřit a pojmout. A samozřejmě je rozdíl, jestli tu krávu pasu celej život na stráni a pak ji sním, nebo ne. Odmítli jsme to, co je nám přirozené a šťavnaté a nejbližší (hádejte, co nejvíce nasytí např. sval – no jiný sval, že jo), a cpeme se něčím, co jí rozvojové země vrámci svých chudých rozpočtů.

Jak to jen udělat, abychom tu vláhu neztrácely a voda zůstala uvnitř? Nemalý úkol, že? Zkuste někdy vyjet někam, kde to vůbec neznáte. Kde je úplně jiná kultura, lidi, příroda, myšlení. Někam, kde s vámi vnější svět nemá absolutně nic společného, a vy se tak začnete topit tou vlastní odmítnutou vodou. Nikdo vám nepomůže, protože prostě žije v jiném světě, který je v pořádku svým vlastním způsobem. A vlastně vám nemá ani jak pomoct. V takovou chvíli vám nezbyde nic jiného, než se uvolnit a začít přijímat, protože vnější svět na vás nijak nereaguje. Nepatříte tam. Je to, jak kdyby vás vysadili na cizí planetě, a teď si ochutnej sama sebe. Dokud se člověk neotevře a nezačne ten život k sobě pouštět tak, jak to zrovna v tu chvíli je, bude voda pořád šplouchat na naše spánky a dráždit to vyčerpané vnitřní slunce, které touží po pár kapkách vody… Protože, pravou podstatou ženy, je přijímat.

Sen o zapomenuté mořské víle dokončil důležitou vnitřní změnu

Co se mi tedy zdálo? Viděla jsem před sebou namalovaný obrázek moře pod vodou jak z Malé mořské víly. Viděla jsem tam i nějaký podmořský kamenný hrad, který byl úzký a hrozně dlouhý. Prostředek hradu byl prázdný a volně v něm proudila voda. Moře mělo příjemnou modro smaragdovou barvu a hezkou atmosféru díky tomu, že to vlastně byla kresba z pohádky. Úplně dole pod tím hradem v hloubkách, kde už voda potemněla a nic v ní nebylo, jsem uviděla plavat dívčí duši. Strnulou a smutnou. Koukala apaticky před sebe a neměla v sobě už skoro žádný život. V té vodě plaval mladý muž a byl to strážce toho hradu tam, toho místa. Objevil ji na dně a vzal do náruče, protože tam ta duše neměla vůbec co dělat. Donesl ji až k hladině, kde ji převzali další dva, kteří tam hlídali bránu.

V tu chvíli jsem vrámci snu duší dosedla na zem. Před sebou jsem uviděla našeho padreho z komunity, jak si v hloučku s někým povídá. Koukala jsem před sebe a uviděla ve vzduchu černou mlhu. Celý ten okamžik dosedu na zem nebyl vlastně nic moc příjemného. Cítila jsem tíhu a rozlámané tělo. Ale byla jsem konečně tady. Na zemi.

Celý sen je hezkým vyjádřením toho, co se ve mně konečně poskládalo tak, jak mělo být. Být potopená na dně není život. Je to totiž voda, která vás obklopuje namísto toho, abyste ji měli uvnitř. Jako živou vodu, jako vláhu, jako emoce a pocity a jako ženství. A protože té vody je tolik a je všude kolem vás, nutně to musíte něčím dorovnat. K dispozici máte slunce, neboli svoji vlastní mužskou část, protože každá lidská bytost obsahuje obě složky energie (ženskou i mužskou). Průšvih právě je, když se to nějak pomotá. Jenže ženě vnitřní slunce není vlastní. Mužská energie je aktivní, hřeje a dává. To logicky vede k tomu, že se na všechno cítíme samy, jsme unavené, naštvané za všechnu tu práci, kterou dáváme, a nic se nám za to nevrací. Vnitřně (i zvnějšku) schneme. A když pak potkáme nějakého muže, který má tuhle mužskou energii výraznou, což je v jeho případě v pořádku, rupne nám v bedně, že je to zas nějaký kretén. No jasně, vlastní obraz je prostě nepříjemnej.

Proč nemáme čekat, že taková změna bude krásná a harmonická, proč ten dosed byl tíživý? No protože země je plná všeho, je to duální svět, kde existuje tma i světlo, dobrý i špatný, hezký i hnusný (jsme pořád u jinu/jangu). A přechod do skutečnosti musí být prostě náročný, těžko to může být něco pouze povznášejícího. To patří do vyšších sfér, kde nepotřebujeme tělo, ale stačí nám „pouze“ naše duše. Je to pro mě změna, která má mnohem hlubší kořeny a další souvislosti, nicméně jsem to konečně dokázala. Moje duše se přestala toulat po dně moře a je tam, kde má být. Vliv na to má samozřejmě ekvádorské prostředí a to všechno, ale i spousta práce předtím.

Jak to vypadá v praxi, když se moje voda se sluncem vyměnili

Jak to vypadá momentálně v praxi, když se tato změna udála v Ekvádoru? Upřesňuji, že na všechno, co tu následně píšu, jsem si musela počkat, až si to v sobě přehodím a uvolním se. První dva týdny byly tady v cizí zemi fakt hrozný. Žijete totiž POUZE sami se sebou, se svými vnitřními nastaveními, představami a hranicemi, protože jste prostě byli vysazeni do cizího prostředí, se kterým nemáte žádné vztahy. Jediné vztahy, které v tu chvíli žijete, jsou vaše vlastní vnitřní vazby. Enjoy.

Počkám si. Nesnažím se hystericky být produktivní a užitečná. Když zrovna není co dělat, tak se jdu toulat po stráních. Nesnažím se honem vymyslet nějakou práci a zaměstnat se. Prostě dělám to, co ke mně samo příjde, a mezitím si užívám čehokoliv, co se mi chce dělat z mých vlastních koníčků. Nepřepínám se. Vždycky jsem se snažila být hrozdě dobrá a tak jsem taky byla a měla pak spoustu práce i zodpovědnosti. Teď? Vyhovuje mi, že mě mají tak trochu za nejistou holku, která si někdy neumí poradit, a zatím si nezvykla. Nesnažím se tady měnit jejich zavedené pořádky ani něco vylepšovat. Pluju vrámci toho, jak to je, protože to není moje starost. A ony ty úkoly ke mně proudí postupně, pomalu a hezky, takže se cítím dobře, a zjišťuji, že opravdu není třeba dělat něco víc (a jestli jo, nikdo mi zatím nic neřekl, takže pohoda). Přestala jsem řešit svou rentabilitu. Jsem tu jako dobrovolnice, takže jsem konečně pustila z hlavy otázky financí a přestala se cítit blbě za to, že tu nevytvářím nějaké super výdělečné terno. Upřímně mi dost vyhovuje, že tohle má na krku padre a zodpovědné osoby, které to mají jako placenou práci. Momentálně se cítím dobře jak s mytím nádobí, tak s přednáškou. Prostě oboje je potřeba udělat. Vždycky jsem totiž cílila na velké činnosti, abych si zasloužila tady na světě být. Moje přirozenost tady funguje a domorodí muži jsou schopní mi to v dobrém vrátit. To mě překvapilo ze všeho nejvíce. Pořád jsem čekala a vlastně čekám ofenzivní reakce na moje přednášky o menstruaci, protože se jich účastní dospělí z celé vesnice, ale to se tady prostě neděje. I když místní stařešinové to, co říkám, třeba slyší poprvé v životě, připomenou mi, že jsou na něco zvyklí, že jsou zvyklí jednat tak, jak velí jejich tělo. Nechají si však vše vysvětlit a hned napoprvé to chytí. Hned napoprvé si uvědomí sílu těch znalostí, které jim dávám. A neježe v tom vidí velký benefit pro svoje ženy a jsou to oni, kteří mě podporují v dalších přednáškách, ale vidí v tom benefity i pro sebe, protože je jim jasná jedna věc. Že když budou chápat více ženy, přinese to výhody a silnější postavení i jim samotným. Pořád to nechápu a nevím, jak bych vyjádřila vděčnost za takovou míru otevřenosti a inteligence. Děkuju.

Co se bude dít, až se někdy vrátím, nevím. Celá změna byla zakončená následnou týdenní chřipkou, protože změna musí proběhnout na všech úrovních, pokud je opravdová.

Pusť tu duši
a nech ji plout
na hladině
znovu se nadechnout

Všechno je jinak.

Přijela jsi za ženstvím
které jsi chtěla dát
avšak pravá podstata ženy
je přijímat

Je to jejich zem
tak zaboř se do ní
a přijmi semena
Tvůj vnitřní svět
nebesa
co všechno to znamená!

MUŽI
tu tvoji ženskost
vnímají jako svou vlastní sílu
zahříváš se

Ta stará tvář
co prvně tě viděla
vše i více
vrátila ti
děkujíce

O tom jsem fakt ani nesnila.

Všechno je jinak
ale tak
jak má být
s vodou uvnitř
a sluncem na zemi

Konečně stojím nohama na souši.

Jen se neboj
ONI tě
tou branou
pronesou

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *