Občas mi v Ekvádoru trvalo, než mi došlo, že ta věc, nad kterou se já pořád pozastavuju a kterou si nějak nemůžu srovnat, je v pohodě. Že je to zvyk, oblíbená věc, radostný výstřelek, příjemná divnost. A tak jsem se zamyslela, co horští Ekvádorci dělají jinak a na co občas Evropan zůstane chvíli koukat.

Tradiční zvyky ekvádorských indiánů. Když pár věcí děláte roztomile jinak

Připálená rýže, neboli cocolon

To se mi takhle jednou nepovedla rýže a že mě se to nestává moc často, protože rýži udělat umím. Přichytil se mi spodek. Ne nějak moc naštěstí, jen se tam udělala taková ta zlatá tvrdá krustička. Přistoupil ke mně kamarád a kouknul mi do hrnců, jak to často všichni dělali, když se poflakovali po kuchyni. Posteskla jsem si, že jsem připálila rýži. Vzal mi lžíci a zajel do hrnce, načež se mu rozzářily oči a začal něco nadšeně vykřikovat. Nerozuměla jsem ani slovo a nechápala jsem, čeho se jeho náhlý emocionální výlev týká. Koukala jsem jak tykev ze záhonu. Vysvětlil mi, že cocolon. „Cože?,“ nezměnila jsem výraz ve svém obličeji. Dozvěděla jsem se, že tahle poslední vrstva rýže, když se připálí tím správným způsobem, je místní delikatesa. Všichni se mi na hrnec nadšeně vrhli a zblajzli to s takovým nadšením, že jsem si pobaveně říkala, proč se člověk denně vaří s tím vším, když jim ke spokojenosti stačí tohle. A když se k tomu ještě přidal olej z tuňáka, neměl tento pokrm žádnou konkurenci.

Zamotané podpisy a nezvyklá jména

Ze začátku jsem myslela, že se zoufalstvím rozeběhnu přímo proti zdi. Jezdili jsme po komunitách a dělali přednášky na různá témata. Kolegové s sebou měli prezenční listinu, aby byla alespoň nějaká evidence. Tahle podpisovací akcička byla ovšem vždycky tak na půl hodiny při dobré vůli. Zaprvé si u toho všichni uvolněně povídali a rozhodně nikam nepospíchali, a zadruhé jim strašně dlouho trvalo vykroužlit svoje jméno na papír. Každé písmenko pečlivě a krásně vykreslili, ale klidně si v polovině dali pauzičku, aby mohli osobě vedle něco zajímavého povyprávět. Já očima tlačila tužku a držela nervy na uzdě. Když byl základ podpisu hotový, najednou začali dělat spoustu zpětných čar, linek a obloučků. Tady také podepisování nabralo na tempu. Nakonec párkrát obtočili tužkou kolem celého podpisu a celé to uzavřeli do jakési divoké elipsy. Hmm, oukej, říkala jsem si s pozdviženým obočím. Nejdřív jsem si myslela, že je to specifikum pár osob, pak jsem zjistila, že se tady takhle podepisují všichni. Zvláštní co? V Čechách co podpis, to úplně něco jiného.

Další perličkou jsou jejich jména. Kdyby to byla divná indiánská jména, asi by se nadtím člověk nepozastavil tolik, jako když zjistí, že se někdo jmenuje Elvis, Johnny nebo Nelson… Taky jsem slyšela o klukovi jménem Stalin nebo slečně jménem Margery. Zkrátka, i v těch nejzapadlejších koutech Ekvádoru jsou schopní na internetu vyšťourat neobvyklá jména i na Ekvádor. Je to zvláštní, protože angličtinu tam vesele ignorujou jako ve všech španělsky mluvících zemích a sami mají s výslovností potíže. Dál se mi líbí, že každý Ekvádorec má dvě křestní jména a dvě příjmení. Jedno příjmení po otci, druhé po matce. Přišlo mi, že to bylo na jejich osobnostech znát v dobrém slova smyslu. Tak nějak tam toho prostě bylo víc.

Mluvení při nádechu

Když to někdo udělal poprvé, nechápala jsem, o co jde, co je to za zvuk. Bylo to, jak kdybyste ucpali rouru vysavače a on hltal jen tak naprázdno. Divný. Asi se mi to jen zdálo. Až po delší době jsem u někoho jiného rozluštila, že to bylo mluvení při nádechu. Myslela jsem si, že dotyčný pouze nevychytal čas a správnou koordinaci – nezbyl mu žádnej vzduch a tak to tak divně smotal dohromady. Zalapal po dechu a u toho ještě dokončoval větu. Pak jsem si všimla, že to čas od času dělá každý Ekvádorec. Prostě s mluvením nepřestanou, i když se nadechujou. A to tady nikam nepospíchají. Rozumět jim v těhlech chvílích sání vzduchu byla někdy fakt sranda.

Toaleťák do koše

Tohle není ani tak divný zvyk, jako spíš velice rozumný. Vedle každého záchodu je odpadkový koš, kam se hází použitý toaleťák. Jednoduché.

Nahlodaná houska položená na hrnku

Nevím proč, ale položit si nakousanou housku nahoru na hrnek je mezi indiány něco tak samozřejmého, jakože při polívce potřebujete lžíci. Skoro nikdo si pečivo nepokládal na stůl nebo na talíř, ale na hrnek, ve kterém měli v drtivé většině kafe. Pečivo se tady jí pod tlakem, přikusuje úplně ke všemu a na hrnku to má tu správnou atmošku.

Plavky? Zbytečnost

Jakoby nestačilo, že jsem všude vypadala divně, protože jsem byla bílá jak stěna a oni krásně snědí. Všichni koukali, navíc, když jsem měla na sobě plavky. Byla jsem jediná. S povzdechem jsem se uklidila do vody, kdo to měl vědět? Ekvádorci plavky nepoužívají, koupou se většinou v tričku a kraťasech. Jednak v tom jsou důvody víry, jednak je to prostě věc navíc. Ekvádorské děti si užívají koupání, jak to zrovna přijde. Někde se jim to líbí? Naskáčou do vody v oblečení, ve kterém přišli, a mnozí si ani nesundají boty. Proč taky? Všechno to na nich beztak během cesty nazpátek uschne, tak co. Vzpomněla jsem si, jak je u nás koupání vždycky velká společenská a připravovací akce. To není jen tak. S nějakou chřipkou nebo nachlazením jsem otravovala jen já svoji hlavu. Mezi indiány to nikoho nepálí. Připodotknu, že se většinou jednalo o bystřiny ledové a osvěžující, jak dobře chlazené pivo v české hospodě. U jednoho vodopádu si holky v oblečení posedaly do laguny, ledovou vodu po prsa a uvolněně tam žvanily asi půl hodiny bez mrknutí oka, jak kdyby seděly u kafe. Já jsem si s plavkama a vykuleným výrazem z teploty vody jaksi nevěděla rady. Navíc mě pokaždé čekalo převlíkací intermezzo a nacpaný bágl – protože ručník a další „nezbytnosti“. Oni? Tak maximálně měli navíc mikinu kolem pasu. Kamarád mi potěžkal batoh a nechápavě se mě zeptal, co tam táhnu. No, já ani nevim…

Rozdíly v kulturních zvycích. Co řekli indiáni na naši ovesnou kaši?

Bez těhlech jihoamerických zvyků by se den obešel, ale tyhle jejich zvláštnůstky mi budou chybět. Je zase na oplátku pokaždé pobavila třeba naše ovesná kaše. Když jsem ji udělala poprvé, koukali na to se značným podezřením. Barva a konzistence divná, a to se jako má jíst? Nevěřili mi a vyjádřili se něco v tom smyslu, že to vypadá, jak když se vyzvrací kráva. S krávou tam totiž v chudších rodinách někdy i spí. Vysvětlila jsem, že kaše se v České republice snídá běžně asi jako v Ekvádoru rýže s vajíčkem (v překladu – denně). „Takovej cement,“ juknul do talíře padre, co jsem mu nandala a pustil se s pobavením do jídla, protože cokoliv, na co nemusí používat zuby, které už nemá, je dobrý. A co vy? Jaké zvyky na cestách pobavily vás?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *