Toulky Báry K.

V noci se organismus a du&scaron;e nabíjí po svém. Du&scaron;e si kliďánko odběhne, kam chce a kde jí to zrovna dělá dobře. Zato když dostatečně na&scaron;tvete va&scaron;e tělo, po&scaron;le vám přes sny pořádný vzkaz, abyste se probrali. Jaký sen se mi zdál v době, kdy mi v&scaron;echno v ekvádorské komunitě lezlo na nervy a já byla hodně unavená po emoční stránce? Připomínám, že interpretace snu je o symbolech. O individuální symbolice, kterou může pochopit jen majitel snu dostatečným zkoumáním své hlavy, svého života a svých snů. Proto mějte na vědomí, že postavy a situace ve snu v drtivé vět&scaron;ině nehovoří samy o sobě, ale jsou pouhým vzkazem něčeho, co má význam jen pro vás. Sen. Vybrala jsem si strom života, nebo hřbitov? Táta s mámou si pořídili dal&scaron;í dítě a byl to syn. Byl to asi čtyřletý klučina a jmenoval se opět Kuba (mlad&scaron;í brácha). Bylo to, jak kdyby se Kuba narodil je&scaron;tě jednou. Byl velmi živé dítě a hrozně toužil po dobrodružství v horách. Běhal okolo a hrozně se tě&scaron;il a nemohl se dočkat, až tam vyrazí. Uviděla jsem před sebou vysoké hory a &scaron;ťavnaté zelené kopce s válejícími se mraky. Byly tam i nějaké cestičky, ale ne moc pro&scaron;lapané a spí&scaron; neoficiální, takže výprava do hor by znamenala jít si tak nějak po svých. Tátovi se ale do hor nechtělo. Chtěl zůstat na pláži, kde jsme zrovna byli, a užívat si slunce a teplé počasí. Koukal na ty hory a tak nějak se zdráhal a o&scaron;íval. Vypadlo z něj, že se bojí potkat medvěda. Potkala jsem Honzu (star&scaron;í brácha). Byli jsme oba dva dobře naladění a energičtí, nad&scaron;ení. Někam jsme spolu popoběhli. Najednou jsem stála před obrovským nádherným stromem. Měl ko&scaron;atou korunu a &scaron;ťavnaté zelené větve, které byly bohatě rozvětvené do stran. Pod ním byla sytá čerstvá zelená tráva, jaká roste na jaře. Od jeho kořenů, jejichž struktura a rozvětvenost byly částečně vidět i na povrchu, vedly prameny čerstvé vody. Potůčky se táhly směrem dolů ke mně a razily si cestu del&scaron;í trávou. Vypadalo to nádherně. Tráva byla vodou úplně nasáklá, že to vypadalo jako malá bažinka v dobrém slova smyslu. Takový osobní rybníček osvěžení. Voda byla čerstvá a čistá. Vzadu v pozadí za větvemi bylo světlo. Klekla jsem si do té trávy a cítila sílu stromu, která v tom místě byla. Začala jsem nasávat. Byla to jako hluboká energetická regenerace. Cítila jsem, že ta energie sahá hluboko až k zemskému jádru. Jakmile jsem si ale tohle pod sebou uvědomila, tu hloubku a síla a velikost, trochu jsem se toho lekla. A protože už jsem se cítila líp, tak jsem nad&scaron;eně vyskočila, a bez rozmyslu se s Honzou rozběhla dál s úsměvem na tváři. Dorazili jsme do sedla nějaké krásné a zelené hory a za jejím horizontem jsme se najednou ocitli před hřbitovem. Koukala jsem na to a moc jsem nechápala, co to tam dělá a co tam dělám já. Ale moc jsem nadtím nepřemý&scaron;lela, doufala jsem, že budu ok, a víceméně přítomnost hřbitova hodila za hlavu. Interpretace snu. Nejdřív si definujeme jednotlivé symboly, abychom si mohly význam obrazu poskládat dohromady. Táta je můj snový symbol pro mužskou aktivní část mého vlastního já (máma zase pro tu ženskou pasivní), Kuba je můj snový symbol pro moje dětské já nebo určitou zranitelnost a Honza zase pro srdce. Tak, to bychom měli to hlavní. Medvěd je symbolem síly, ale také introspekce. Během zimního spánku se zakutá do brlohu a tráví tam zážitky z uplynulého roku, aby se na jaře mohl zrovu probrat a vydat se dál na cestu uskutečnit své cíle. Hory vět&scaron;inou znamenají nějakou překážku, která se musí zdolat, alespoň v mém podání. Strom je odvěkým symbolem života, je totiž spojený se zemí (kořeny), ale i s nebem (koruna) prostřednictvím kmene. Voda je velmi zajímavý symbol, značí emoce a city a její proud také tok života. Když se rodičům znovu narodil Kuba, znamená to, že se opět objevila nějaká část mého já, kterou bylo nutné trochu opečovat. Mlad&scaron;ího bráchu vždycky chceme ochraňovat a hýčkat. Nemusela jsem se toho nijak bát, protože se to objevilo v podobě nevinného kluka, který byl navíc plný energie a touhy po zážitcích. Nejlep&scaron;í by bylo, kdybych situaci, co mi vadí, aktivně uchopila. Možná by to bylo trochu namáhavěj&scaron;í a méně známé (nepro&scaron;lapaná cesta), než se jen tak poflakovat na sluníčku, ale něco bych se naučila. Po cestě nahoru za dobrodružstvím a možná potkat medvěda. Toho jsem se ale trochu lekla - potkat tam nějakou svou sílu - a tak jsem rad&scaron;i zůstala na místě a situaci neře&scaron;ila (pláž). Tohle jednání mě ov&scaron;em odvedlo od zdroje mé energie (strom) a proto ta velká únava. Na&scaron;la jsem si místo, které mi dělalo dobře a které mě nabíjelo (strom). Nebo věc, činnost, postoj, něco na ten způsob. A místo toho, abych tam zůstala a ocenila hloubku a sílu regenerace, kterou mi to přiná&scaron;elo, tak jsem se toho trochu zalekla a odběhla jinam s lehkou myslí, že je v&scaron;echno v pohodě. No očividně mě to dostalo někam, kde mi žádná energie proudit nebude. Žádnej živej strom s pořádnýma kořenama, žádná voda, jenom mrtvej hřbitov a můj překvapený výraz. Život v komunitě. Jak je to v realitě? Co mě tu momentálně vyčerpává? Režim tady v komunitě není žádná sranda. Komunita - část domu, kde bydlí padre, je spojená s firmou. V té tedy momentálně nikdo nesedí, protože jsou v&scaron;ichni doma na home officu, ale za normálních okolností se dveře nezastaví a celý den tady proudí lidi a pracovní ruch. Komunita by mělo být místo spojené s kostelem, knězem, obyvateli a příbuznými činnostmi. Vzhledem k velikosti firmy, kterou se podařilo zdej&scaron;í komunitě vybudovat, je místní atmosféra čistě pracovní, navenek se to salesiánsky pouze tváří. Dobrovolník se vět&scaron;inou stará o komunitu a když chce, tak si může najít i nějaké činnosti a projekty venku. Vzhledem ke karanténě jsme zůstali zavření doma. Jsme tu dvě dobrovolnice, kněz a denně dochází osobní sekretářka, asistentka a kuchařka v jednom. Den začíná v sedm ráno, kdy děláme snídani. Po snídani následují ranní modlitby, kterých se já neúčastním. Pak se myje nádobí a den začíná naplno. Dopoledne do 13hod se musí uvařit oběd a mezitím padre sype z hlavy v&scaron;echno, co tam má. Tento kněz má povahu vizionáře. Rodí se mu v hlavě spousta věcí a od lidí kolem něj potřebuje, aby to v&scaron;echno pochytali, zařídili, domluvili, popřípadě na&scaron;li ře&scaron;ení a udělali. Jelikož je to kněz, osobní život prostě neře&scaron;í, navíc má povahu extroverta. Bydlí tady už 50 let a tak tu v&scaron;echno probíhá způsobem, jaký vyhovuje jemu. Kuchyň je jeho celodenní kanceláří, kam v&scaron;ichni chodí ře&scaron;it nejrůzněj&scaron;í záležitosti, a kde také on v&scaron;echno vyřizuje. S tímhle se samozřejmě pokračuje při každém jídle a to přednostně, protože před a po padre (81 let) odpočívá nebo pobíhá venku. Dopolední &scaron;ichta končí ve 14hod umytým nádobím, pak si každý jde po svém. Na relax ov&scaron;em máme maximálně hodinu a půl, protože padre kvůli chybějící slinivce musí pravidelně jíst, takže na 16h se mu připravuje svačina (stejně jako na desátou hodinu). Pak zbývají tak dvě hodiny, než se ohřívá večeře a připravuje stůl. Den končí v osm večer a já často potom je&scaron;tě hraju s padrem ping pong, protože ho to před spaním baví... O víkendu víceméně to samé, ale bez sekretářky, takže určitý oddech máme. To bylo to nejzákladněj&scaron;í z činností, které se daly vyjmenovat. Občas se k tomu přidá úklid koupelny, chodby, nákup na trhu či příprava kostela před m&scaron;í. I když jsme si práci tak nějak rozdělily a jedna z nás pracuje dopoledne a ta druhá odpoledne, času na osobní odpočinek tu moc není. Pro někoho s introvertní povahou, kdo potřebuje poměrně dost prostoru, klidu, ticha a času na zpracovávání svých věcí, je tohle poměrně náročná záležitost. A já už jsem to přestala dávat. Nevnímejte to v&scaron;ak jako zlou věc vůči padremu. On je hodný, zajímá se a stará vrámci svých možností a rozhodně by to s ním mohlo být složitěj&scaron;í. Místní podmínky jsou prostě "jen" náročný. Celá situace je je&scaron;tě trochu zkomplikovaná tím, že běh domu tady má na starosti Anita - osobní sekretářka a kuchařka - což je mladá holka po &scaron;kole, která je velmi zodpovědná, pečlivá a pracovitá. Byla jsem stejná, takže chápu její maximální pracovní nasazení i oběti vrámci osobního života. Na&scaron;těstí to už chápu. Sen a realita pohromadě. Co s tím? Před pár týdny jsme tady právě navrhla režim, že jedna z nás bude pracovat do oběda, ta druhá po obědě a dal&scaron;í den se vyměníme, abychom měly vůbec nějaké volno a možnost si oddychnout. Jak správně Isabel (druhá dobrovolnice) podotkla, spánek a noc se za osobní odpočinek opravdu nepočítá. Ze začátku jsem to dost dodržovala a nenechala si to osobní volno vzít, i když jsem měla vnitřní pnutí, že jim "nepomáhám a nic nedělám". Místo toho jsem chodila ven na procházky, cvičila a psala články. Poslední dva týdny tenhle režim nějak vymizel a my obě tak nějak po různu děláme celý den. A taky obě padáme na hubu. Isabel je totiž povahou jako já. Stejně mě neskutečně překvapuje, s jakými třemi lidmi tady bydlím. Každý z nich mi totiž ukazuje určitou část mé osobnosti v poměrně velké míře. Takže asi nejlíp udělám, když se nenechám strhnout pocitem viny a svůj odpočinek si aktivně vezmu zpátky. Je trochu něco jiného, když se učíte dělat věci tak, aby vyhovovaly předev&scaron;ím vám, a nehledět na názory a obličeje ostatních. Když to zvládnete a překonáte ten strach, že někoho na&scaron;tvete nebo že někomu bude na vás něco vadit, zjistíte, že se ten respekt dostaví i z druhé strany. A i kdyby ne, je to tak trochu jedno, protože jen vy víte, co potřebujete pro svou energetickou rovnováhu, a tak je třeba se podle toho řídit.