Toulky Báry K.

Budou mi chybět ty jejich černý havraní vlasy a živý pohled. Taky jejich krásná tmavá pokožka. Budou mi chybět ty lidi tady i náročné komunitní prostředí, na které jsem si zvykla až po půl roce svého pobytu a které si poslední měsíc užívám naplno. A dělá mi to moc dobře. Jenže jsem těsně před odjezdem. Není to tak, že bych se v těch krásných horách začala nudit a najednou si řekla: "Ty jo, ta Evropa a ta Praha, jedu zpátky! Balím kufr." Takhle né. Když vyčerpáte ve&scaron;kerý osud, který jste měli přichystaný, zůstávat dýl jaksi pozbývá smysl. Mohla bych si tu je&scaron;tě chvíli žít tím pohodovým stylem, který tu mám. Vařit a starat se o barák, mezitím si užívat společnost, zábavu a přírodu. Do toho fotit, psát a občas se někam podívat. Jenže... energie se naplnila a vyčerpala a akorát začínám stát na místě. Je rozdíl mezi odpočinkem a novými zku&scaron;enostmi a stagnací. Jak to vím? Prostě to cítím. A to neznamená, že mi to tady nebude chybět. Co tu mám ráda? Společnost indiánů s živou veselou krví, očima a srdcem. V poslední době jsem hodně trávila čas v partě místní mládeže, která s námi pravidelně pracuje na v&scaron;em, co je v komunitě potřeba. Je jim v&scaron;em kolem 15 - 18 let. Jejich společnost je jak živá voda. Ti kluci se spolu můžou flákat celý den vcelku nezajímavými činnostmi, přesto ten čas strávený s nimi je úžasně naplňující. Oni život tak nějak žijou. Baví se tím, co je zrovna po ruce. Podotýkám, že je rozdíl mezi českým náctiletým a tím indiánským. Tady děti vyrůstají víc nezávisle a od útlého věku jsou zvyklé pomáhat ve čtyři ráno s dojením krav a přes den s rodinným mini obchůdkem či prodejem, kterým se tady častokrát živí. Takže náctiletý tady je něco jiného než puberťák u nás. Dneska jsem po stra&scaron;ně dlouhé době strávila asi hodinu s dospělými. Rozdíl byl obrovský a nebyla jsem z toho nijak na větvi. Dospělí život moc nežijou, hlavně si o něm furt povídají... A když jsou spolu, jsou spojení předev&scaron;ím hlavami. Tady s tou mladou partou a ostatními dobrovolníky/cemi, je skupina spojená jinak. Je to prostě živé. Dospělí si tu svou srdeční čakru nechávají pro sebe a člověk pořád musí vymý&scaron;let nějaká společenská témata. Tady jsou lidé zvyklí být spolu. Sociální inteligence každého z nich je tady na velmi vysoké úrovni, až jsem z toho jednou chytla depku. Perfektně bez jakýhokoliv vysvětlování chápali, jaká jsem, co potřebuju a nijak moje vlastnosti nehodnotili. Prostě se mnou byli a to stačilo. Mně trvalo 6 měsíců, než jsem se s tím plně sladila. Teď? I když mám spoustu vlastních činností, které mě baví, sama se prostě nudím. Být s nimi je prostě vždycky lep&scaron;í, než si jet po vlastní ose. Malá zapadlá vesnice v krásné přírodě Vidím velký vliv toho, kde a v čem ti lidé žijí. Je to malá zapadlá vesnice mezi horami. Život je tu náročný na denní chléb, ale jinak se jich klasický stres moderního života netýká. A je to boží. Máte čas na úplně jiné věci a nemáte věčně zakydanou hlavu. Ze začátku jsem nechápala, kde ti lidé pořád berou takový elán. Čuměla jsem na to a bylo mi jasný, že já na jejich místě bych už odpadla. Trvalo několik měsíců, než jsem si sama odpočinula a pochopila to. Prostě neře&scaron;í nic, co se bezprostředně netýká přítomnosti. Život tu není složitý tak, jako je ve velkém městě. Hrozně se mi to líbí. Cestování po Ekvádoru jsem si téměř neužila žádné. Jednak korona, jednak já taková nejsem. Rad&scaron;i se zavrtám do malého příjemného místa, které si užiju do hloubky a intenzivně. Dělá mi lépe, než když si trochu povrchně a rychle sjedu několik zajímavých míst. Taky se mi tu líbí, jak vypadá krajina. Zelené kopce, mezi kterými se povalují mraky, a hlavně v&scaron;udypřítomné su&scaron;ící se barevné prádlo, slepice a hýkající osel u každého domečku. Má to svou atmosféru, byť pochopitelně pro místní to není místo pro lehký život. Ranní procházka pro čerstvé mléko. Měli jsme občas hokej v zásobování kuchyně a každé ráno jsme stíhali trochu jinak. Nicméně tyhle procházky pro čerstvé mléko zrovna probuzenou orosenou přírodou, na kterou už smaží slunce, jsem si zamilovala. A taky mě to někdy pěkně sralo, samozřejmě. V na&scaron;í vesnici je velká a po celém Ekvádoru známá sýrárna, která živí spoustu domorodců. Každé ráno se sem proto schází se svými oslíky, kteří nesou bandasky se zrovna nadojeným mlékem. Jelikož ná&scaron; padre je tu persóna, stačí jen přijít s konvičkou a dostaneme načepováno. Mám ráda si takové mléko ráno ohřát k snídani a udělat si horké kakao. Taky nám pravidelně to mlíko vyběhlo z hrnce, protože jsme to prostě nebyli schopné udržet v hlavě. Sranda. A bez připálené rýže by to asi taky ne&scaron;lo. Fale&scaron;ná živá hudba. Ekvádorci nemají moc velký hudební sluch. První instituce, která se jakýmkoliv způsobem začala zabývat symfonií, byla založena až v roce 1949. My ze Střední Evropy jsme kvalitní hudbou prostě trochu zhýčkaní. Když domorodec hraje, je to fale&scaron;né a rozházené, ale vy si stejně spokojeně nohou dupete do rytmu a máte úsměv na tváři, protože... ten indián má uvnitř sebe oheň a sílu, co vám vlije novou krev do žil! Jásné zářivé barvy na oblečení Tohle se mi ve vesnici moc líbilo. Domorodci, hlavně domorodé ženy, ať byly oblečené jakkoliv a byly umouněné, vždycky na sobě měly nějakou jásavou barvu. Jasná červená je asi nejtypičtěj&scaron;í, dál třeba zářivá růžová, tyrkysová nebo zelená. Zajímalo by mě, kde to vzaly, protože okolní příroda v tak vysokých horách barvami rozhodně nehýří. A když, tak je hmla a sychravo. Musí to být něco v nich, něco ohledně jejich vnímání světa, což by mě už tolik nepřekvapovalo. V&scaron;echny spoje se na&scaron;ly, řekl průvodce. Co tímhle nadpisem myslím? No to máte občas tak, že cítíte a sly&scaron;íte, co vám říká va&scaron;e vy&scaron;&scaron;í vedení. Jakmile se v&scaron;echny spoje na&scaron;ly a já tady zažila v&scaron;echno, co měla, začaly se věci měnit a já pochopila, že je čas jít. Tě&scaron;í mě, že si spoustu věcí odtud odnesu s sebou a snad nezapomenu, jak je tam najít. Nádherná úvodní fotka je z výletu do subtropů, kde místní soubor zvuků přírody byla ta nejterapeutičtěj&scaron;í záležitost, jakou jsem kdy zažila. Balzám. We know the way. Známe cestu