Onehdá jsem minula na ulici dvě pani ve středním věku. Byly to kamarádky a náhodou na sebe narazily. „Jak se máš?“ zeptala se ta jedna tiše a konejšivě. „Tak jak se máš?“ zeptala se pro jistotu ještě jednou, dala hlavu na stranu a položila přítelkyni ruku na rameno. Bylo to jasný. Takhle se ptáte, když chcete z druhého vyždímat soucit a slyšet, že se má blbě. Kámoška nezklamala. „No uplně na hovno!“

„Jak se máš?“ uvítaly mě holky v hospodě s úsměvem, jen co jsem shodila bundu a dosedla. „Mám se skvěle!“ odpověděla jsem se široce otevřenýma očima, div, že jsem u toho ještě vítězoslavně nebouchla do stolu. Byla jsem pyšná na to, že je to pravda a že to umím říct. Kamarádka zamrkala a než se stihla nadechnout, tak jsem dodala: „Mám fokus na štěstí!“ začala jsem zhurta hospodskou debatu. „Čtu teď bezva knížku o sebevědomí…“

Seděly jsme u stolu tři ženské a rozvíjely debatu o štěstí, když dorazil kamarád a zaslechl poslední slova. „Ty jo, vy tu sedíte nejmíň od pěti, ne?“ zasmál se tématu, které obvykle chodí až po pár pivech. Bylo půl osmý. Na otázku, jak se má, odpověděl chlapsky: „Dobrý…“

Jeho stručné vyjádření dobrý znamenalo cca tohle: Bude se ženit. Svou nastávající potkal po jednom fotbalovém zápase. Známá mu představila svou kolegyni z práce. Taky jsme se dozvěděly, že se bude poprvé stěhovat do svého. V duchu jsem očekávala nějaký drama. Kupovat byt a teď, navíc v Praze? To nemohlo projít bez bitky. Prošlo. Jeho taťka se na ulici zapovídal s jakousi babkou. A babka zrovna prodávala byt. Řekla, že za něj moc nechtějí. Že toho hodně nacestovali a o peníze jim nejde. Tak to je mazec, hvízdla jsem si. Jestli myslíte, že po takové nabídce kamarád okamžitě sáhnul, tak ne. Nejdřív byl čtrnáct dní v klidu. A pak si řek, že by to teda s tím bytem mohl zkusit…

„Hele a čteš teď něco? Něco zajímavýho?“ zeptaly jsme se ho s nadějí, ale už trochu podezřívavě. „Nečtu nic…“ nezklamal mužský článek našeho srazu. No je tohle možný? ptala jsem se sama sebe v duchu, načež kamarádka vyslovila tiché výtky nahlas: „A to ani nečte!“ Zasmáli jsme se tomu všichni.

Začali jsme se bavit o tom, jak kdo zůstává v pohodě. A všechny pracujeme více, či méně s lidmi. „Já, když jsem v práci naštvaná, tak jdu zalívat kytky. A tak jsou pořád přelitý a uhnilý“ popsala první z nás frekvenci svého uvolňování emocí. „Suchý jsou jenom tehdy, když jedu na dovolenou…“ upřesnila. „Já se musím zvednout a jít dělat něco jinýho. Cokoliv!“ dodala druhá a přitlačila u posledního slova na pilu. „A já si píšu deník“ přidala jsem se. „A píšu tak dlouho, dokud to ze sebe všechno nevypíšu.“ Kamaráda to pobavilo. „Vy ste takový klidný typy, co?“ podotknul a mě to potěšilo. Štěstí totiž vážně existuje!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.