Odjet na druhou půlku světa, do jiné země a především do jiné kultury, a myslet si, že budete v klídku pokračovat v tom, na co jste byli zvyklí, bylo celkem mimo mísu. Upřímně jsem neměla čas nadtím někdy víc dumat. Jak to vypadá, když odjete bydlet někam, kde vnější svět s vámi nemá absolutně nic společného? Když si zbydete jenom vy a kontakt s tím novým zatím žádný neexistuje? V lednu 2020 jsem odfrčela do Ekvádoru dělat dobrovolnici. V Praze jsem všechno zabalila do krabic a nechala být.

Označila bych to za současnou výhodu cestování – poznání. Není to však ani tolik o poznání toho nového místa (dle mýho soudu), ale spíše o poznání sebe sama. Když se ocitnete někde, kde je to úplně jiné, poprvé tak nějak na plný koule máte možnost zmapovat to všechno, do čeho jste se v uplynulých letech zamotali. Jak kdybyste procitli obalení uprostřed pavučiny a poprvé si uvědomili, v jak těsném a nevhodném kokonu žijete…

Moment, kdy se vytrhnete ze svého světa

Když jsem odjela, vytrhla jsem se ze světa, který jsem znala a který byl se mnou spojený. Je to velmi zajímavý rozdíl, na který bych ráda poukázala. Časem si všichni začneme kolem sebe tvořit své vlastní pavučiny, na kterých žijeme. Ta vlákna pochází zevnitř nás. Jsou různě slabá a silná, různě hladká a s cuckama, a spojují se s různými lidmi a situacemi podle toho, co máme uvnitř nastaveného. Časem se z toho stane obrovitánská síť, která reaguje na každý náš pohyb. Useknout nit, která nám už nevyhovuje, je v takové motanici celkem náročné, protože ostatní vlákna s tímhle spojem počítají a berou ho jako fakt. Jste středem, který to celé tvoří a drží pohromadě. No a teď si představte, že se ze středu takové pavučiny vytrhnete. A postavíte se úúúúúplně někam jinam, kde žádná síť ještě není… Taky jsem čuměla.

Ty první týdny jsou fakt zajímavý. Jediné, co vám zůstane, jsou třesoucí se zbytky vláken, které ještě občas trčí z vašeho těla a mají posmrtnou křeč. A vy s nimi pochopitelně, takže začnete hysterčit, protože vás nic nedrží; protože v tu chvíli to jediné, co máte, jste vy, a spolu s tím všechna ta nastavení uvnitř. Je mnohem jednodušší žít s něčím, pokud to má nějaký spoj ve vnějším světě a do něčeho to zapadá a něčeho se to dotýká, i když to vlastně pro vás není konstruktivní záležitost. Jakmile ale se vším tímhle bordelem zůstanete sami, je to v první chvíli docela sousto. Naplno totiž pocítíte povahu svých nastavení. Nejlepší na tom je, že vám jednou dojde, že to jsou věci, které jste si v sobě z různých důvodů vytvořili, a že vnější svět to v podstatě neodráží. Takže se na to můžete vykašlat, protože vnější svět je třeba úplně v pohodě a zrovna prožívá nějakou party a slunečný den, zatímco vy se hroutíte. A tak se časem hroutit přestanete a místo toho si začnete s okolím vytvářet čerstvá reálná spojení.

V novém prostředí zpochybníte všechno, co jste si o sobě mysleli. Mohou to být názory na to, jací jste, mohou to být představy o tom, jaký chcete mít život, co vás baví a kam chcete směřovat. Někdy to jediné, co nás drží, je právě ona vybudovaná síť. Když zmizí, zmizí i tyhle představy, které jsme o sobě měli. Můžete totiž jednoduše zjistit, že uvnitř sebe už nic takového nemáte. Je těžké se ve starém prostředí v sobě vyznat. Rozlišit, co je pouhé přeživší vlákno bez vnitřního spoje, co je důležitý vnitřní spoj zatím bez vnějšího vlákna, a kterých reálných nitek byste si měli naopak víc vážit. Když se z tohohle všeho vytrhnete, samo umře to, co vás už stejně neživí, a naopak z vás vyraší nové progresivní ratolesti.

Jste, jací jste, a není to ani dobrý, ani špatný.
Je to tak, jak to je.

Máme se něčeho takového bát? Vůbec ne. Zjistit o sobě pravdu je důležité a ohromně osvobozující. Přestanete ztrácet čas s nesmyslama. Jste, jací jste, a není to ani dobré, ani špatné. Je to tak, jak to je. Co jsem o sobě třeba zjistila já? Že dobrovolnictví není úplně pro mě. Filozofická podstata těchto činností se mnou nesouzní. Mít v dnešní době ekonomické myšlení začíná být spíše něco jako vada na morálce a já jsem se do tohohle postoje nechala před lety chytit taky. Dnes to vidím trochu jinak. Jako ekonom u každé situace kriticky zhodnotíte, co se vytváří – jestli se vůbec něco vytváří, a jakou to má přidanou hodnotu, přičemž u toho nezapomínáte na sebe a na svoji bilanci. Jestli náhodou ten produkt nestojí za prd a vy zbytečně někde netratíte. A vůbec nemluvím o čistě finanční rovině, ale o způsobu myšlení, který se dá aplikovat na jakýkoliv váš krok. Dneska se cení všechny bio, ezo a eko aktivity. Všechno se začíná hodně orientovat na druhé, přičemž to ve společnosti vytváří poměrně silný dojem jakéhosi probuzení, lepšího vývoje a sounáležitosti. Z mého pohledu to však může být někdy sounáležitost spíše v rovině slabostí. Když se vyberou peníze na nějaký sociální projekt, může se stát, že v návalu zachraňovací euforie si lidé nevšimnou, že třeba ten projekt není životaschopný a že má nějaké vady. Když se někomu na druhém konci světa dají peníze, jednorázově to při nějakém průseru může fakt hodně pomoci. Když je to ale spíš dlouhodobější záležitost, pomůže místním, když nepochopí, jak vydělávat, když se nenaučí vidět příležitosti a znát hodnotu peněz? Udělat si ve svém životě focus na zisk vlastně není nic o sobeckosti, uzavřeném srdci nebo nedostatku solidarity. Je to o tom, že si uděláte místo pro svoje vlastní bohatství a pohlídáte si, aby všechny vadné části vašeho já i vašeho života odumřely. Je to nesolidární? Díky tomu ze sebe vykřešete maximum a také odvedete kus slušné práce, ze které budou mít ostatní nejen užitek, ale možná také nové příležitosti pro budování svého vlastního zisku. Přelívat energii (práci, snahu, peníze,…) sem a tam bez reálně vytvořeného zisku vytváří ve společnosti a ekonomice jen další nerovnováhu. A na osobní rovině je to extrémně vyčerpávající a frustrující. Pak opravdu nezbývá nic jiného, než vycucnout druhé. Jedná se o solidaritu, když zaplním nějakou díru dočasně vodou, ale už se nevyřeší, jak tu díru zasypat zeminou a vypěstovat tam něco nového? Jedná se o produktivitu, když si nepřiznám, že to, co jsem vytvořila, stojí za prd, a že bych měla máknout? Vyvíjet se je základním kamenem lidské existence a našich zkušeností. Není lepší sám sebe kopnout do zadku a začít poctivě dřít na něčem, co mi v budoucnu přinese to, co chci? Mám pocit, že v současné náladě zachraňování všeho a všech se začaly vytrácet kvality jako osobní zodpovědnost za to, kde v životě jsem, vlastní oddanost poctivě odvedené práci (třeba i na sobě), cílevědomost a také respekt vůči sobě a své hodnotě, vůči své konkurenční výhodě. A to platí jak pro ty, kteří dostávají, tak pro ty, kteří dávají. Mimochodem, bez dobrých vztahů a bez lidí kolem vás nefunguje nic. To jenom, pokud by si někdo tenhle postoj pletl s uzavřeností.

Jak se změnou nakládá hlava? Aneb mentální zombie na pochodu

Mojí výhodou je, že vždycky poměrně jasně cítím, když mám odněkud vypadnout, protože už mi to neslouží. Díky tomu, že si posledních pár let vybírám život tak, aby mě to bavilo a cítila jsem se ve svém, jsem byla na tohle stěhování na druhou půlku světa vlastně vnitřně dostatečně připravená. Úplně si neumím představit, jak by to vypadalo, kdybych to téhle změny skočila rovnýma nohama. Jen tak. Že vám prostě jednoho dne přeskočí a odjete někam do háje mezi indiány. To by bylo asi hodně velké – úměrně tomu, jak moc jste se až do té doby zamotali do vlastních sítí. Co se v takovou chvíli jednomu honí hlavou? První týdny tady byly pro mě – co se týče těchto mentálních zombí – vskutku plodné.

Hlava totiž funguje pouze na tom, co už zná. Jiné struktury, kterých by se mohla držet, jednoduše nemá, takže při vkročení na úplně neznámé území vám hlava spíš nepomůže, než pomůže. Já si mysl představuju jako plechovou krabici. Silné myšlenky se odráží ode zdi ke zdi jako zrezivělé hřebíky pořád dokola a dělají největší rámus. To, že už je to dlouho třeba jenom ozvěna a nic víc, vám častokrát spíš nedojde. Když touhle plechovou krabicí plnou starých zrezivělých krámů začnete třást, je to celkem randál, chacha. A plechová krabice samozřejmě chce tohle zemětřesení přežít, takže dělá, co může. Co se dá očekávat? Nu, u každého je to něco jiného. V takovou chvíli se aktivují ta nejslabší místa – černé díry, které nemají reálný podklad, ale které vás spolehlivě vysávají. Mimochodem si myslím, že vysávají jen díky tomu, že ve skutečnosti opravdu neexistují. Kdyby černá díra byla reálná, vždycky by tam proběhla nějaká interakce a posun…

Každý se začne topit v něčem jiném. Někdo ve strachu, někdo v nervozitě a nejistotě, někdo v pocitu méněcenosti a někdo začne být nasraný. Co s těmahle libůstkama?

Pokračovat. Jít dál. Mysl sama o sobě nic moc nevytváří a tyhle nepříjemnosti se rády přihlásí o slovo pokaždé, jakmile jen trochu zatlačíte na tvar vaší plechové krabice. Můžete zkoušet spoustu věcí – uklidňovat se, přesvědčovat se, poddat se tomu a doufat, že to časem zmizí samo. V jednu chvíli jsem pochopila, že se s těmahle mentálníma návykama nestane vůbec nic, protože leckdy nesouvisí s přítomností, ale s minulostí, a jsou tak v podstatě iracionální. A s iracionálními věcmi se na mentální rovině blbě něco dělá. Proč? Je to jako s vírou. Jakmile v něco opravdu věříte, žádný fakt, argument, slovo, jiný postoj či cokoliv jinak nehmotného to nemůže vyvrátit, pokud to nezkusíte a párkrát si nenamelete. To jediné, co to může změnit, je opravdová zkušenost. Jakmile si totiž vyzkoušíte, jak je to ve skutečnosti, krok za krokem budete objevovat nové území a s tím realitu vnější i vaši vnitřní, iracionální emoce zmizí.

Aby si to někdo nevyložil mylně. Rozhodně bych chtěla dodat, že to neznamená ignorovat zdravý rozum a obavy, kterým byste určitě měli věnovat pozornost. Rozum je totiž při všech změnách velice důležitý. Nejsem zastáncem oblíbeného postoje – dělám, jak cítím – protože s ním se z vás akorát tak stane hloupý ulítlý praštěnec, kterému to nemyslí. Nenechat se brzdit starými nastaveními je jedna věc, ale nepromyslet si to je věc úplně jiná. Přemýšleli jste, jak vypadá vaše pavučina a jaké jsou vaše nehlasitější ozvěny v hlavě?

4 thoughts on “Když ztratíte svou vybudovanou identitu…

  1. To se tak hezky čte, už to píší podruhé, hezkej den, Barunko😘😄. Je hezký, jak myšlenky, které mně občas napadnou umíš krásně poskládat do vět a souvislosti a vytvořit článek. Nějak se trefuješ i do mých myšlenek. Je to super, díky tvýmu článku si uvědomuji, že se nerozhoduju blbě a mám radost ze života. Ahoj t. Šárka

    1. Jéé teto, děkuju, to mě zahřálo. Mně spousta asociací napadne až při psaní, nějak mi to naskáče do hlavy. Když začínám psát článek, mám myšlenku a představu o osnově, ale vždycky to dopadne jinak. To je hezký, že ty články nejsou jen pro mou osobní potěchu 😉

  2. Když ztratíte svou vybudovanou identitu. Opustila jsem práci, kde sem byla 21 let, je mi nějak lehčeji a těším se jinam😜😄

    1. Když si je člověk vědomý rizika, které změna obnáší, tak si myslím, že z toho do budoucna vždycky vyleze něco dobrýho. Snad se nepletu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *