Je to už celých sedm let, co jsem ukončila „kariéru“ v závodním sportování – v softballu – a ani jednou jsem se od té doby neohlédla. Až teď. Byla jsem na výletě v Roudnici nad Labem. Měla jsem velkou potřebu podívat se na nějaké mně známé staré místo. Babička s dědou žili celý život pod Řípem a já někde chtěla načerpat klid a samu sebe. Neměla jsem náladu na složité cestování a tak jsem sedla na vlak a za hodinu vystoupila v Roudnici. Při brouzdání po okolí jsem úplnou náhodou narazila na softballové hřiště. Bylo krásně posazené mezi topoly, zelení a břehem třpytícího se Labe. Nejdřív mi to bylo fuk a šla jsem dál. Pak mi to ale nedalo a vrátila jsem se. Byla jsem zvědavá, jak se na takovém místě budu cítit. Budu dojatá? Ukáže se mi nějaká vzpomínka? Či jak? Nejistě jsem kráčela ke hřišti.

Moje softballová historie je totiž plná rozporuplných pocitů. Nevěděla jsem, který si vybrat, nebo jsem si spíš nebyla jistá, jak bych se měla cítit. Bylo by vhodné, kdybych pocítila lítost a ukápla mi slza? Na těchto hřištích jsem prožila celých 13 let svého dospívání. Třináct let každotýdenní velké fyzické a psychické dřiny, týmové spolupráce, vysoké koncentrace a výkonnosti a také značného sebezapření. Položila jsem ruku na zem a dívala se na známou červenou antuku, která mi ulpěla na prstech… Těch třináct let dřiny bylo skutečných.

Kolikrát jsme ani jedna z nás neváhaly a vrhly se po míči, po metě a běžely pro body, které tehdy pro nás znamenaly všechno. Tolikrát se nám antuka zaryla hluboko do kůže a stejně jsme ani necekly, protože co, že jo, hra pokračovala dál. Večer jsme si na turnajích ošetřovaly sedřené plochy na stehnech, lýtkách a loktech. Stejně to bylo k ničemu. Umylo se to pod vodou, něčím nastříkalo, v horších případech zalepilo, a další den hurá na plac, jak kdyby včerejšek neexistoval. Znovu a znovu jsme do toho dávaly všechno. Byli jsme po celých těch třináct let ti úplně nejlepší v republice a v můj poslední den softballové kariéry jsme vyhráli Pohár mistrů Evropy. Titul, na který si málokdo pomyslel. Dostali jsme medaile a já za dva dny odlétala do Španělska na Erasmus, kde jsem nakonec strávila dva semestry. Neměla jsem zabaleno.

Tohle všechno mi na tom hřišti v Roudnici proběhlo hlavou při pohledu na moji oranžovou ruku.

Vzpomínám si, jak jsem po každém tréninku a zápasech chodila domů úplně zaprasená nebo alespoň dostatečně zpocená. Dneska se divím, že to ta pračka dala, a to se dělala předpírka v lavóru nebo ve vaně (díky mami). Vzpomínám si, jak mě to naše softballový oblečení štvalo. Byla to většinou velká mužsky střižená trika, kraťasy, podkolenky a kopačky. Trpěla jsem pánským vzezřením (ostatně jako všechny) a když si holky chtěly dát do vlasů při důležitém turnaji alespoň mašle, stejně jsem protestovala. Měla jsem pocit, že mašličkama nikomu strach nenaženem.

Odhlásit se

Upravit příspěvek

about:blankOdstavec: Změnit typ nebo styl blokuZměnit zarovnání textuZadejte názevKdyž si vzpomenete, že jste mistryněmi Evropy

Je to už celých sedm let, co jsem ukončila „kariéru“ v závodním sportování – v softballu – a ani jednou jsem se od té doby neohlédla. Až teď. Byla jsem na výletě v Roudnici nad Labem. Měla jsem velkou potřebu podívat se na nějaké mně známé staré místo. Babička s dědou žili celý život pod Řípem a já někde chtěla načerpat klid a samu sebe. Neměla jsem náladu na složité cestování a tak jsem sedla na vlak a za hodinu vystoupila v Roudnici. Při brouzdání po okolí jsem úplnou náhodou narazila na softballové hřiště. Bylo krásně posazené mezi topoly, zelení a břehem třpytícího se Labe. Nejdřív mi to bylo fuk a šla jsem dál. Pak mi to ale nedalo a vrátila jsem se. Byla jsem zvědavá, jak se na takovém místě budu cítit. Budu dojatá? Ukáže se mi nějaká vzpomínka? Či jak? Nejistě jsem kráčela ke hřišti.

Moje softballová historie je totiž plná rozporuplných pocitů. Nevěděla jsem, který si vybrat, nebo jsem si spíš nebyla jistá, jak bych se měla cítit. Bylo by vhodné, kdybych pocítila lítost a ukápla mi slza? Na těchto hřištích jsem prožila celých 13 let svého dospívání. Třináct let každotýdenní velké fyzické a psychické dřiny, týmové spolupráce, vysoké koncentrace a výkonnosti a také značného sebezapření. Položila jsem ruku na zem a dívala se na známou červenou antuku, která mi ulpěla na prstech… Těch třináct let dřiny bylo skutečných.



Kolikrát jsme ani jedna z nás neváhaly a vrhly se po míči, po metě a běžely pro body, které tehdy pro nás znamenaly všechno. Tolikrát se nám antuka zaryla hluboko do kůže a stejně jsme ani necekly, protože co, že jo, hra pokračovala dál. Večer jsme si na turnajích ošetřovaly sedřené plochy na stehnech, lýtkách a loktech. Stejně to bylo k ničemu. Umylo se to pod vodou, něčím nastříkalo, v horších případech zalepilo, a další den hurá na plac, jak kdyby včerejšek neexistoval. Znovu a znovu jsme do toho dávaly všechno. Byli jsme po celých těch třináct let ti úplně nejlepší v republice a v můj poslední den softballové kariéry jsme vyhráli Pohár mistrů Evropy. Titul, na který si málokdo pomyslel. Dostali jsme medaile a já za dva dny odlétala do Španělska na Erasmus, kde jsem nakonec strávila dva semestry. Neměla jsem zabaleno.

Tohle všechno mi na tom hřišti v Roudnici proběhlo hlavou při pohledu na moji oranžovou ruku.

Vzpomínám si, jak jsem po každém tréninku a zápasech chodila domů úplně zaprasená nebo alespoň dostatečně zpocená. Dneska se divím, že to ta pračka dala, a to se dělala předpírka v lavóru nebo ve vaně (díky mami). Vzpomínám si, jak mě to naše softballový oblečení štvalo. Byla to většinou velká mužsky střižená trika, kraťasy, podkolenky a kopačky. Trpěla jsem pánským vzezřením (ostatně jako všechny) a když si holky chtěly dát do vlasů při důležitém turnaji alespoň mašle, stejně jsem protestovala. Měla jsem pocit, že mašličkama nikomu strach nenaženem.



Softball je hra víceméně agresivní a mentálně náročná. Musíte se neustále soustředit a během vteřiny vyhodnotit na hřišti spoustu faktorů, abyste se mohli bleskově rozhodnout, co uděláte. Tohle bylo z mého pohledu hodně náročný, kolikrát to člověk prostě prokaučoval. Ideální bylo, abyste to vůbec neposrali, protože na vás v tu chvíli mohlo záviset mnoho. Pamatuju si, když někdo z nás udělal při hře fatální chybu. Člověk VĚDĚL, že to všem posral. Že třeba zničil naděje na výhru nebo medaily, o kterou se všichni snažili. Se zdrcujícím pocitem obrovské chyby a hanby jste musel pokračovat se vztyčenou hlavou, protože jinak to nešlo. Muselo se hrát dál a dokonce lépe než předtím. Na druhou stranu tu byl vždycky zbytek týmu, který si byl dobře vědom toho, že kdybychom hrály dobře celkově a měly nějakou rezervu, jedna jediná chyba by nás neporazila. Jenže život takový není a někdy to na té jedné chybě opravdu stálo. Taky všichni věděly, že to dotyčná neudělala schválně, i když by samozřejmě bylo lepší, kdyby hrála dobře a ne blbě, protože kvůli tomu jsme v těch zápasech byly. Byla to prostě vždycky obrovská směs různorodých pocitů, kterými jsme se nemohly nechat převálcovat, což se samozřejmě dělo. V takových chvílích na nás trenér řval, ať jsme v pohodě a jdeme si to užít 😀 Taky chudák to měl někdy těžký no.

Zadívala jsem se na trávu před topoly a vybavil se mi známý svíravý pocit v žaludku, který jsem měla vždycky, když jsem stála v zadní části hracího pole a čekala, jestli tam přiletí míč od soupeřek, nebo ne. Dodneška mě vlastně mrzí jedna věc – že jsem se za celou tu dobu nenaučila plně využít svůj hrací potenciál a talent. Byla jsem vždycky mezi a sama nevěděla, jaký budu mít zrovna výkon. Měla jsem velké výhody a plusy, které jsem ne vždy proměnila. Nejvíce rychlost a mrštnost. Málokdo mě na metách uměl chytit. Pravidelně jsem běhala pro body, které byly nejdůležitější. Bylo zvláštní, že jsem se v takhle vypjatých situacích vůbec nebála. Nijak jsem se nebála zodpovědnosti, že mám doběhnout pro rozhodující bod zápasu. Naopak jsem nedávala běžné soustředění a průměrný stresík, který byl na hřišti přítomen skoro vždy. Byla jsem si sebou nejistá a bylo to ze mě cítit. Co se týče mrštnosti, byla jsem schopná vrhnout se po neuvěřitelných míčích a udělat skvělé zákroky. Potřebovala jsem k tomu ale mít svobodnou hlavu, jinak mi to nešlo. Jakmile jsem byla svázaná tím, co by se mělo, nebo nemělo, kazila jsem to. Na druhou stranu chápu, že někdy asi bylo lepší mít rozvahu a zahrát dobře a jistě, než riskovat. Jenže mně to v tom risku vždycky vyšlo a když jsem hrála podle cizí hlavy, nešlo mi to. Jednou jsem se to dokonce trenérovi snažila vysvětlit, ale bylo mi jasný, že něco takovýho bylo v týmovém sportu pod trenérskou taktovkou jednoduše divný požadavek. On to ale nakonec vzal, což jsem nečekala.

Tady jsem si běžela pro homerun ♥

Na hraní jsem milovala to, že jsme byli pravidelně od dubna až do konce září POŘÁD VENKU. Jakmile opadnul sníh a začalo být venku relativně normálně, přesunuli jsme se s přípravou a tréninky ven. Minimálně dvakrát týdně (plus turnaje o víkendech) jsme po dvě hodiny lítaly po trávě, chytaly míče a pravidelně si spalovaly pruh kůže mezi kraťasy a podkolenkami a taky předloktí. Fyzičku jsem měla ohromnou. Bez zaváhání jsem udělala dvacet pánský kliků a nijak mi to nepřišlo. Taky jsem nechápala všechna ta cvičení ve škole a kácející se spolužáky, když něčeho „bylo moc“. S ledovým klidem jsem provedla, co jsem měla, a nechápala, proč se tomu říká cvičení, když to se mnou nic nedělá. Jo jo, tohle člověk ocení až mnohem později.

Mentální příprava u závodního sportování je vlastně klíčem k úspěchu. Musely jsme se učit, jak hodit za hlavu neúspěchy a soustředit se na každý další dílčí krok. Na začátku turnaje vám vlastně vůbec nepomůže, že se za A chcete dostat do finále, a že jste se za B do toho finále zatím vždycky dostali. Musely jsme na turnaj odjet s dobře nastavenou hlavou a soustředit se na každou jednotlivou rozvičku. Na každý cvik a na každý náš jednotlivý výkon na pálce a v poli. Zároveň jsme se nemohly zaseknout, když se nám něco nepovedlo. Byla to zvláštní směs individuální zodpovědnosti, jednotlivých výkonů a týmového ducha a celku jako takového. Bez dobře nastavené hlavy se výhra málokdy konala a když, tak to bylo o štěstí, se kterým se dlouhodobě pochopitelně nevyhrává. Vlastně by bylo fajn, kdybych si to trochu připomněla.

  • Měj výhru za cíl, ale nesoustřeď se na ni. Buď v každém okamžiku přítomná a dělej každý krok, jak nejlépe dovedeš. Výhru měj spíš jako směr.
  • Buď si vědomá své vlastní síly a schopností. Nastavení ostatních musíš hodit za hlavu a soustředit se na to svoje.
  • Funguj vrámci celku, ale neztrať u toho samu sebe. Ostatní totiž potřebují, abys byla sama sebou a dobře používala své talenty.
  • Podporuj, spolupracuj a těš se z výkonů druhých.
  • Neztrácej hlavu a dej do toho všechno.
  • Výhru si pak náležitě užij a oslav! Je to důležité ukotvení tvých vlastních úspěchů a vynaloženého úsilí.

Mrzí mě, že jsem si celých těch třináct let neužila o trochu víc. Že jsem byla chycená v pocitu velké zodpovědnosti, kterou jsme jako nejlepší tým měli a která na nás byla na každém tréninku a zápase kladena. Vzpomínám si na jeden dotazník, který jsme jako malé holky tehdy měly vyplnit. Byly to otázky ohledně našich cílů v softballu – čeho chceme dosáhnout atp. Pamatuju si, že jsem na to koukala naprosto nechápavě. JAK JAKO ČEHO CHCI DOSÁHNOUT?! Hrála jsem softball, protože mě to bavilo. Bavilo mě se hýbat a být venku. Bavil mě sport jako takový. Nechápala jsem tehdy, proč to nestačí a co se po mně požaduje.

Měla bych si připomenout všechnu tu snahu, píli a dřinu, kterou jsem do toho dala. Mít dobrý fyzický výkon bylo vlastně něco, na co jsem se nikdy tolik nesoustředila. Byla jsem rychlá a měla dost energie. Byly jsme zvyklé zakousnout se a nepustit, dokud nebylo po finále. Do té doby neexistovala únava, slabost, vyčerpání ani bolest. Musely jsme jít přes to. Pravidelně jsem pak odpadávala v následujících dnech. Škola a jiné povinnosti se vlastně zas tolik neřešily. Myslím si, že bylo dobře, že sport byl tehdy záležitost č. 1. Co jiného smysluplného by měl dospívající člověk dělat? Spočítala jsem si svou sbírku medailí.

  • Zlatá medaile z mistrovství Evropy
  • Zlatá medaile z Poháru mistrů Evropy
  • 5x zlatá medaile z Open poháru
  • stříbrná medaile z Open poháru
  • 5x zlatá medaile z Mistrovství ČR
  • 3x stříbrná medaile z Mistrovství ČR
  • 4x zlatá medaile z Extraligy
  • 2x stříbrná medaile z Extraligy
  • bronzová medaile z Evropského šampionátu

Těch extraligových medailí si vážím asi nejvíc. Za každou z nich je totiž celá jedna sezóna práce. Nespočet zápasů, které pravidelně na konci září vyústily v drsný vleklý boj o finálové pozice. Nejhezčím rokem pro mě byl asi rok 2008. Jestli se nemýlím, byl to můj první rok v Extralize. Celá sezóna v novém týmu byla skvělá a koncovka neuvěřitelná. Přetahovaly jsme se se soupeřkama o zlatou medaili do poslední chvíle, do posledního bodu a posledního míče. Doslova. Nakonec se nám to podařilo urvat! Dodneška si pamatuju ten obrovský pocit živelné radosti, který se tehdy rozlil celým týmem. Jako kdyby na naši počest vybuchla najednou všechna šáňa světa…

Nejhezčí vítězství ze všech.

Další rok, který si pamatuju jako skvělý, byl rok 2004. Za tuto sezónu jsem totiž dostala ocenění Objev roku. Moc dobře si pamatuju, že to bylo oprávněný. Celý rok mi to šlo prostě skvěle, především na pálce. Byla jsem si sebou jistá, nebála jsem se a se zdravou sebedůvěrou a nadhledem jsem chodila na pálku odpálit to k plotu. Měla jsem uvolněnou mysl a používala jsem svou sílu. Kéž bych se takhle cítila častěji. Bylo toho na mě tehdy ale moc. Obrovské tlaky na hřišti i jinde, které mi nenechaly žádný prostor klidu a pohody. Na náladě mi ani nepřidávalo to, že poměrně velké množství té pohody mi brala neustálá snaha zapadnout do týmu, do kterého jsem bohužel tak úplně nezapadala. A nic s tím neuděláte, můžete se jenom pořád snažit. Na druhou stranu jsem tam v průběhu let měla k sobě vždycky někoho, s kým jsem měla pevný a krásný kamarádský vztah.

Stejně tak si dobře vybavuju všechnu tu zábavu s holkama. Každá byla jiná a dohromady jsme si užily hodně srandy a hodně se nasmály. Ráda vzpomínám na všechno to slunce, čerstvý vzduch a voňavou trávu na hřištích. Na všechno to povalování mezi zápasy, kdy si musíte odpočinout, ale ne moc, kdy se musíte najíst, ale taky ne moc. A všechny ty oslavy našich úspěchů, výlety a turnaje mimo domov a taky mnoho silných momentů, když jsme něčeho společně dosáhli. Kéž bych tehdy byla uvolněnější a víc si všechno užívala. Lidi i tu hru. Bylo to výjimečných třináct let a doufám, že si to dobře zapamatuju.


Schema Type
Open Graph Type
Primary Category
Default Title
Default Description
Twitter Card Description
Search Description
Article Information
Article Section
Est. Reading Timeminute(s)
Schema JSON-LD Markup / Google Rich Results
Activate the WPSSO Schema JSON-LD Markup add-on
if you require additional options for Schema markup and structured data.

3 additional options not shown in „Basic Options“ view (show these options now)

Softball je hra víceméně agresivní a mentálně náročná. Musíte se neustále soustředit a během vteřiny vyhodnotit na hřišti spoustu faktorů, abyste se mohli bleskově rozhodnout, co uděláte. Tohle bylo z mého pohledu hodně náročný, kolikrát to člověk prostě prokaučoval. Ideální bylo, abyste to vůbec neposrali, protože na vás v tu chvíli mohlo záviset mnoho. Pamatuju si, když někdo z nás udělal při hře fatální chybu. Člověk VĚDĚL, že to všem posral. Že třeba zničil naděje na výhru nebo medaily, o kterou se všichni snažili. Se zdrcujícím pocitem obrovské chyby a hanby jste musel pokračovat se vztyčenou hlavou, protože jinak to nešlo. Muselo se hrát dál a dokonce lépe než předtím. Na druhou stranu tu byl vždycky zbytek týmu, který si byl dobře vědom toho, že kdybychom hrály dobře celkově a měly nějakou rezervu, jedna jediná chyba by nás neporazila. Jenže život takový není a někdy to na té jedné chybě opravdu stálo. Taky všichni věděly, že to dotyčná neudělala schválně, i když by samozřejmě bylo lepší, kdyby hrála dobře a ne blbě, protože kvůli tomu jsme v těch zápasech byly. Byla to prostě vždycky obrovská směs různorodých pocitů, kterými jsme se nemohly nechat převálcovat, což se samozřejmě dělo. V takových chvílích na nás trenér řval, ať jsme v pohodě a jdeme si to užít 😀 Taky chudák to měl někdy těžký no.

Zadívala jsem se na trávu před topoly a vybavil se mi známý svíravý pocit v žaludku, který jsem měla vždycky, když jsem stála v zadní části hracího pole a čekala, jestli tam přiletí míč od soupeřek, nebo ne. Dodneška mě vlastně mrzí jedna věc – že jsem se za celou tu dobu nenaučila plně využít svůj hrací potenciál a talent. Byla jsem vždycky mezi a sama nevěděla, jaký budu mít zrovna výkon. Měla jsem velké výhody a plusy, které jsem ne vždy proměnila. Nejvíce rychlost a mrštnost. Málokdo mě na metách uměl chytit. Pravidelně jsem běhala pro body, které byly nejdůležitější. Bylo zvláštní, že jsem se v takhle vypjatých situacích vůbec nebála. Nijak jsem se nebála zodpovědnosti, že mám doběhnout pro rozhodující bod zápasu. Naopak jsem nedávala běžné soustředění a průměrný stresík, který byl na hřišti přítomen skoro vždy. Byla jsem si sebou nejistá a bylo to ze mě cítit. Co se týče mrštnosti, byla jsem schopná vrhnout se po neuvěřitelných míčích a udělat skvělé zákroky. Potřebovala jsem k tomu ale mít svobodnou hlavu, jinak mi to nešlo. Jakmile jsem byla svázaná tím, co by se mělo, nebo nemělo, kazila jsem to. Na druhou stranu chápu, že někdy asi bylo lepší mít rozvahu a zahrát dobře a jistě, než riskovat. Jenže mně to v tom risku vždycky vyšlo a když jsem hrála podle cizí hlavy, nešlo mi to. Jednou jsem se to dokonce trenérovi snažila vysvětlit, ale bylo mi jasný, že něco takovýho bylo v týmovém sportu pod trenérskou taktovkou jednoduše divný požadavek. On to ale nakonec vzal, což jsem nečekala.

Na hraní jsem milovala to, že jsme byli pravidelně od dubna až do konce září POŘÁD VENKU. Jakmile opadnul sníh a začalo být venku relativně normálně, přesunuli jsme se s přípravou a tréninky ven. Minimálně dvakrát týdně (plus turnaje o víkendech) jsme po dvě hodiny lítaly po trávě, chytaly míče a pravidelně si spalovaly pruh kůže mezi kraťasy a podkolenkami a taky předloktí. Fyzičku jsem měla ohromnou. Bez zaváhání jsem udělala dvacet pánský kliků a nijak mi to nepřišlo. Taky jsem nechápala všechna ta cvičení ve škole a kácející se spolužáky, když něčeho „bylo moc“. S ledovým klidem jsem provedla, co jsem měla, a nechápala, proč se tomu říká cvičení, když to se mnou nic nedělá. Jo jo, tohle člověk ocení až mnohem později.

Mentální příprava u závodního sportování je vlastně klíčem k úspěchu. Musely jsme se učit, jak hodit za hlavu neúspěchy a soustředit se na každý další dílčí krok. Na začátku turnaje vám vlastně vůbec nepomůže, že se za A chcete dostat do finále, a že jste se za B do toho finále zatím vždycky dostali. Musely jsme na turnaj odjet s dobře nastavenou hlavou a soustředit se na každou jednotlivou rozvičku. Na každý cvik a na každý náš jednotlivý výkon na pálce a v poli. Zároveň jsme se nemohly zaseknout, když se nám něco nepovedlo. Byla to zvláštní směs individuální zodpovědnosti, jednotlivých výkonů a týmového ducha a celku jako takového. Bez dobře nastavené hlavy se výhra málokdy konala a když, tak to bylo o štěstí, se kterým se dlouhodobě pochopitelně nevyhrává. Vlastně by bylo fajn, kdybych si to trochu připomněla.

  • Měj výhru za cíl, ale nesoustřeď se na ni. Buď v každém okamžiku přítomná a dělej každý krok, jak nejlépe dovedeš. Výhru měj spíš jako směr.
  • Buď si vědomá své vlastní síly a schopností. Nastavení ostatních musíš hodit za hlavu a soustředit se na to svoje.
  • Funguj vrámci celku, ale neztrať u toho samu sebe. Ostatní totiž potřebují, abys byla sama sebou a dobře používala své talenty.
  • Podporuj, spolupracuj a těš se z výkonů druhých.
  • Neztrácej hlavu a dej do toho všechno.
  • Výhru si pak náležitě užij a oslav! Je to důležité ukotvení tvých vlastních úspěchů a vynaloženého úsilí.

Mrzí mě, že jsem si celých těch třináct let neužila o trochu víc. Že jsem byla chycená v pocitu velké zodpovědnosti, kterou jsme jako nejlepší tým měli a která na nás byla na každém tréninku a zápase kladena. Vzpomínám si na jeden dotazník, který jsme jako malé holky tehdy měly vyplnit. Byly to otázky ohledně našich cílů v softballu – čeho chceme dosáhnout atp. Pamatuju si, že jsem na to koukala naprosto nechápavě. JAK JAKO ČEHO CHCI DOSÁHNOUT?! Hrála jsem softball, protože mě to bavilo. Bavilo mě se hýbat a být venku. Bavil mě sport jako takový. Nechápala jsem tehdy, proč to nestačí a co se po mně požaduje.

Měla bych si připomenout všechnu tu snahu, píli a dřinu, kterou jsem do toho dala. Mít dobrý fyzický výkon bylo vlastně něco, na co jsem se nikdy tolik nesoustředila. Byla jsem rychlá a měla dost energie. Byly jsme zvyklé zakousnout se a nepustit, dokud nebylo po finále. Do té doby neexistovala únava, slabost, vyčerpání ani bolest. Musely jsme jít přes to. Pravidelně jsem pak odpadávala v následujících dnech. Škola a jiné povinnosti se vlastně zas tolik neřešily. Myslím si, že bylo dobře, že sport byl tehdy záležitost č. 1. Co jiného smysluplného by měl dospívající člověk dělat? Spočítala jsem si svou sbírku medailí.

  • Zlatá medaile z mistrovství Evropy
  • Zlatá medaile z Poháru mistrů Evropy
  • 5x zlatá medaile z Open poháru
  • stříbrná medaile z Open poháru
  • 5x zlatá medaile z Mistrovství ČR
  • 3x stříbrná medaile z Mistrovství ČR
  • 4x zlatá medaile z Extraligy
  • 2x stříbrná medaile z Extraligy
  • bronzová medaile z Evropského šampionátu

Těch extraligových medailí si vážím asi nejvíc. Za každou z nich je totiž celá jedna sezóna práce. Nespočet zápasů, které pravidelně na konci září vyústily v drsný vleklý boj o finálové pozice. Nejhezčím rokem pro mě byl asi rok 2008. Jestli se nemýlím, byl to můj první rok v Extralize. Celá sezóna v novém týmu byla skvělá a koncovka neuvěřitelná. Přetahovaly jsme se se soupeřkama o zlatou medaili do poslední chvíle, do posledního bodu a posledního míče. Doslova. Nakonec se nám to podařilo urvat! Dodneška si pamatuju ten obrovský pocit živelné radosti, který se tehdy rozlil celým týmem. Jako kdyby na naši počest vybuchla najednou všechna šáňa světa…

Další rok, který si pamatuju jako skvělý, byl rok 2004. Za tuto sezónu jsem totiž dostala ocenění Objev roku. Moc dobře si pamatuju, že to bylo oprávněný. Celý rok mi to šlo prostě skvěle, především na pálce. Byla jsem si sebou jistá, nebála jsem se a se zdravou sebedůvěrou a nadhledem jsem chodila na pálku odpálit to k plotu. Měla jsem uvolněnou mysl a používala jsem svou sílu. Kéž bych se takhle cítila častěji. Bylo toho na mě tehdy ale moc. Obrovské tlaky na hřišti i jinde, které mi nenechaly žádný prostor klidu a pohody. Na náladě mi ani nepřidávalo to, že poměrně velké množství té pohody mi brala neustálá snaha zapadnout do týmu, do kterého jsem bohužel tak úplně nezapadala. A nic s tím neuděláte, můžete se jenom pořád snažit. Na druhou stranu jsem tam v průběhu let měla k sobě vždycky někoho, s kým jsem měla pevný a krásný kamarádský vztah.

Stejně tak si dobře vybavuju všechnu tu zábavu s holkama. Každá byla jiná a dohromady jsme si užily hodně srandy a hodně se nasmály. Ráda vzpomínám na všechno to slunce, čerstvý vzduch a voňavou trávu na hřištích. Na všechno to povalování mezi zápasy, kdy si musíte odpočinout, ale ne moc, kdy se musíte najíst, ale taky ne moc. A všechny ty oslavy našich úspěchů, výlety a turnaje mimo domov a taky mnoho silných momentů, když jsme něčeho společně dosáhli. Kéž bych tehdy byla uvolněnější a víc si všechno užívala. Lidi i tu hru. Bylo to výjimečných třináct let a doufám, že si to dobře zapamatuju.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *