Každej si ty jiné světy představuje trochu jinak. A mě se spousta lidí po návratu z Ekvádoru ptala, jestli jsem se tam během svého pobytu setkala s nějakým šamanem, nebo použili opatrnější výraz „s někým zajímavým…“. Byli zvědaví, jestli jsem tam měla nějaký silný duchovní zážitek, když jsem byla na takovém místě. Ekvádor má totiž na východě svého území pidi fous Amazonie a teď se kvůli té spiritualitě tak nějak „běžně cestuje“… Tak co myslíte? Povím vám to. Místo na Mléčné dráze jsem přistála v kuchyni.

Přišla karanténa a najednou pic!, upíchla jsem se na půl roku u plotny, kde jsme denně vařily pro čtyři až pět lidí včetně jednoho váženého padreho bez slinivky. Hned to vaření bylo jednodušší. Jiná realita může být někdy ale dost zábavná. Tak třeba:

Porcovali jste někdy celý kuře? Jakože si přinesete z trhu očištěnou (naštěstí) slepičku a sami si ji naporcujete na stehýnka, prsíčka apod.? Já před Ekvádorem ne. Nevím, ale nějak mě tahle bohulibá primitivní akce minula. Isabela, kočka z Amazonie, co zrovna dokončila střední školu a byla se mnou na dobrovolnictví, po mně hodila očkem, jak držím nůž a přemýšlím, a hned věděla, co ve mně výří za pochybnosti. „Chceš pomoct?“ zeptala se bez jakéhokoliv hodnocení, jestli mám bejt schopná naporcovat kuře, nebo ne.

Dala si maso na prkýnko, vzala sekáček a začala tu drůbež midlit, jak kdyby se nechumelilo. U toho koukala z okna a přemýšlela nad něčím jiným. A když to nešlo, protože narazila na kost, vzala kuře a zbytek jednoduše urvala. Oukej, říkala jsem si a v duchu jsem počítala, kolik let je mezi osmnáctkou a jednatřicítkou.

Jindy jsem našla na lince jakousi malou pikslu zabalenou v tmavém sáčku. Asi někdo padremu přinesl jídlo nebo nějaké sazenice jako obvykle. Když přišel padre do kuchyně, něco k tomu řekl a já pochopila, že se té piksly mám ujmout. Bezelstně jsem ten jeho dárek otevřela a tam na mě koukaly dva páry žabích očí 😀 Vůbec jsem to nečekala, navíc se ty žabky začaly vrtět a já se lekla, že vyskočí, a budu je muset mezi obědem chytat. Padre z mého výrazu pochopil, že já se mu o žáby pravděpodobně nepostarám, a tak jim sám udělal domácí rybníček z uřízlé pet lahve. A dodal přesvědčeně, ať to pak jenom řeknu Isabele. Tak jo, asi budou do té jeho zahradní tůňky, říkala jsem si.

Když jsem to oznamovala této moderní slečince z kmene Šuarů, uchopila domácí rybníček do rukou a zadívala se na žabky proti světlu, aby si je mohla prohlédnout. Usmála se, oči jí zasvítily a nahodila ten n e j m s l n ě j š í výraz na světě, div, že se u toho neoblízla. Skácela jsem se smíchy na lavici. Tohle jsem fakt nečekala.

V Amazonii jsou totiž žáby běžnou součástí potravy. Řekla, že jsou hrozně dobrý a chutnají jako kuře. Prej stačí žabku zardousit a povařit v bylinkové vodě.

Tak. Když nebudete očekávat přesnou podobu „jiného zážitku“, uvidíte, že zažijete hluboké poznání kdekoliv! 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *