Bydlet v komunitě je nápad, který časem dostane každý, kdo hledá ve spiritualitě sám sebe. Ani nevím, proč je to tak lákavá myšlenka. V jednu chvíli to totiž vypadá jako bezva nápad – spojit se s lidmi s otevřenou myslí a tak nějak si plout na obláčku domnělé pospolitosti a otevřeného srdce. Osobně si myslím, že komunitní prostředí není přirozené, nebo je minimálně hodně náročné pro ty, kteří svůj život nezasvětí bohům. Žití v komunitě totiž vyžaduje vzdát se určité části své individuality, vzdát se osobního prostoru.

Většina si žití v komunitě neumí představit, protože v našich končinách tahle forma soužití víceméně neexistuje, pokud nepočítám těch pár spirituálních skupin, ke kterým se normální člověk nedostane. Tady v Ekvádoru je naopak komunit poměrně velké množství. Jsou to víceméně jediné záchytné body pro civilizací zapomenuté vesničky domorodců. Komunita tady je spojená především s náboženskou skupinou, se Salesiány. Hlavní postavou je vždy kněz.

Co to je komunita?

V Ekvádoru označení „komunita“ může mít dvojí význam. Zaprvé se tak nazývají malé shluky příbytků domorodců. My bychom tomu řekli asi normálně vesnice, tady se však o něčem takovém moc hovořit nedá, jsou to příbytky naprosto chaoticky rozházené po kopcích, jak to zrovna vyšlo, a jen málokdy je koncentrace větší, aby se tomu dalo říkat vesnice. Druhé označení komunity se vyloženě týká domu, kde žije místní kněz. Toto obydlí je většinou v přímé blízkosti kostela a kromě kněze tam žijí i lidé, kteří se starají o celý chod „domácnosti“, tedy komunity. A tomto druhu komunity bych právě dnes chtěla vyprávět, protože v něm žiju.

Výchova mladých a životy místních. Čí je to problém?


Náboženské skupiny jsou v Ekvádoru víceméně jedinou organizací, které tady nějakým způsobem řeší problémy obyčejných lidí a které vychovávají mládež. Životy mnoha obyvatel jsou totiž hodně vzdálené pojmu moderní civilizace a na výchovu mladých nikdo moc vliv nemá. Rodiny jsou velmi početné, deset členů je celkem běžné číslo, a v drtivé většině se živí prodejem vlastních plodin nebo drobných rukodělných výrobků v celkem náročných a chudých životních podmínkách. Když to jde dobře, chodí děti do školy, ale ani to není samozřejmostí. Někdy je to prostě daleko, někdy spíš rodiče chtějí, aby ratolest pracovala na poli, a někdy také nejsou žádné finance navíc. Komunita s knězem a činnostmi, které se vždy nějakým způsobem týkají problémů života místních, je tak docela důležitým článkem. Záleží pak pochopitelně na každé osobnosti konkrétního kněze, na jeho preferovaných zájmech a na tom, co je schopný kolem sebe vytvořit a rozpohybovat.

Kdo teda vlastně v komunitě žije?

V komunitě žije kněz, který tam nemůže žít sám. Má kolem sebe skupinu lidí, kteří se starají o chod celé domácnosti a kteří mu pomáhají s běžnou denní agendou spojenou s jeho činnostmi. Kdo to je? Někdy jsou to najaté zaměstnankyně z řad místních obyvatel. Taková práce je tady poměrně dost vzácná a ceněná, protože se jedná o stálý příjem a stabilní pracovní prostředí, což je kombinace, která mimo města skoro neexistuje. Někdy jsou to páry lidí, které nemají vlastní děti, a z různých důvodů se rozhodli svůj život naplnit tímto způsobem. No a někdy jsou to dobrovolnice a dobrovolníci, kteří tak jako tak jsou součástí každé komunity. Jedná se o poměrně důležitý prvek komunitní společnosti. Dobrovolník totiž vždycky s sebou něco přinese. Je mladý, svěží a ideálně pro něco nadšený. Takové dobrovolnictví je většinou na jeden rok. Je to ekvádorská mládež, která je odmalička součástí salesiánské skupiny a jednoroční dobrovolnictví na jiném místě mají jako běžnou součást svých zkušeností, kterou většinou absolvují po střední škole ve věku 18 let. Činnost salesiánských dobrovolníků je hodně spojená s chodem kostela a s jejich vlastní spiritualitou, kterou si přišli vyzkoušet do praxe. Další dobrovolníci můžou být zahraniční a ti se spíše podílejí na různých projektech a přispívají prací v oborech, které ovládají. To jsem třeba já.

Jak vypadá v komunitě běžný den

Nejdůležitější je zajistit chod kuchyně, kostela, pořádek v baráku a obstarat padreho. Naše komunita v Salinas je poměrně specifická a rozhodně se nedá poměřovat s jakoukoliv jinou. Hlavním rozdílem je tady to, že místní padre sem přišel před 50 lety a za tu dobu tady vybudoval něco, čemu se dnes říká „solidární ekonomika“. Spojil totiž komunity z širokého okolí a vybudoval (spolu s jinými knězi) tady továrny, které na výrobu produktů nakupují primární suroviny od místních obyvatel. V téhle malé zapadlé vesnici tak najdete čokoládovnu, sýrárnu, výrobnu éterických olejů a kosmetiky, zpracovávají se a vyrábí se tady látky, čaje a samozřejmě i maso. Tohle všechno dalo místním lidem práci. Elena, která se denně stará o úklid pokoje padreho a které letos bude šedesát, si pamatuje doby před jeho příchodem. Žili v chatrčích ze slámy bez vody a elektřiny, chodily oblečené pouze v sukních a bez bot nebo punčoch, protože na nic jiného prostě nebylo. Dnes tu najdete slušnou vesnici se slušnými životními podmínkami.

Tyto výrobky označené jako „Salinerito“ se prodávají po celém Ekvádoru a něco se i exportuje do zahraničí. Solidární ekonomika se tomu říká proto, že nejde vyloženě o firmy se soukromým vlastníkem, vše je nějakým způsobem spojeno s chodem komunity. Co z toho pro nás vyplývá? Naše komunita jako dům je fyzicky spojena s kanceláří a firmou, takže dveře se v naší kuchyni netrhnou. Vždycky je tady kupa věcí, co se musí zařídit, a během dne k nám proudí rozličné množství lidí s rozličnými požadavky. Vlastně bydlím v kanceláři firmy, která né úplně dodržuje režim pracovní/soukromý život, jelikož jde o komunitu alá domácí prostředí, a vlastně ani nebydlím a nečerpám z výhod komunity, protože o tom to tady u nás opravdu moc není. A jaký je náš padre? Je to vizionář, od rána do večera sype z hlavy nápady, které musí někdo pochytat a zařídit, navíc je extrovert, takže pořád někomu volá, s někým schůzuje a někoho zve na oběd. Ve svých 81 let žije bez slinivky, takže je třeba několikrát denně hlídat jeho léky a hladinu glukózy v krvi, plus je třeba občas přihlédnout k tomu, co se bude vařit. Suma sumárum místní dobrovolník má poměrně velké sousto na ukousnutí.

Třeba teď, jo. Je sobota a naprosto výjimečně padre moc nepracuje, nemá schůzky a necourá sem milión lidí něco vyřídit nebo alespoň padreho navštívit. Pro nás je to naprosto ojedinělý stav, kdy si můžeme na chviličku oddechnout, protože odpočinek od lidí tady neexistuje. To ovšem neznamená, že se místní mládež zrovna nebude nudit. A tak se momentálně prohánějí po chodbách naší komunity jakožto vždy otevřeného místa pro všechny s čímkoliv. Z odpočinku máme zase kulový…

Osobní rovina v komunitě? Nic pro uzavřené povahy

Komunita je místem, které je otevřené lidem. Je to vlastně její hlavní účel existence – přijímat, rozvíjet a pomáhat lidskému potenciálu. Není to nic moc vhodného pro osobní ambice a nějakou individualistickou povahu. Hlavními denními úkoly je v podstatě taková celková podpora všeho a všech, kteří mají s komunitou něco společného, přitom vám osobně to nemusí dávat vůbec nic. Musím říct, že tenhle rozměr práce je hodně náročný a bez té víry se to dělá docela blbě. Víra vám totiž dá sílu na místech, kde vám ji nemůže nic vnějšího nahradit. Ať si to budete v hlavě převalovat jakkoliv, dobrovolnická práce vás nenaplní. Je to služba druhým a vy musíte čerpat odjinud. Jaká je ideální povaha pro žití v komunitě? Rozhodně by to měl být extrovert. Vlastní prostor tady moc neexistuje a 7 dní v týdnu otevřené dveře pro kohokoliv odčerpají drtivou většinou vašeho osobního času. Jde v podstatě o neustálou sociální interakci, které nemáte šanci uniknout, pokud na půlden nezdrhnete na tůru. Zajímavý je, že lidi, kteří tady pracují, jsou skoro všichni introverti. Věřím, že nějakýho bláznivýho extroverta opravdu nenapadne vrhnout se na nějakou podobnou práci, takoví si život užívají jinak. Dalším důležitým prvkem pro přežití komunitního prostředí by mělo být to, že na nějaký čas dáte svou osobnost stranou. Každý den je naplněný činnostmi, které s vámi vlastně nijak nesouvisí a nemáte za to ani zaplaceno. Nastavit si, že za to máte cokoliv dostat byť i jen v nehmotné rovině, vás časem rozdrtí, prostě to nedáte. Život v komunitě vyžaduje, že se nějakým způsobem ztotožníte s ní a s tím, co vytváří. Rozdílem pak je osobitost každého účastníka, tu je totiž důležité si zachovat. Komunita a projekty se musí rozvíjet a hýbat kupředu a když svou osobitost odložíte a rozplynete se v nic místo toho, abyste hezky po svém v pravou chvíli někde zatlačili, nikomu to nepomůže. Musím říct, že je to poměrně náročná kombinace.

Zajímavý je tady rozpor mezi jakože domácím prostředím a odosobněním. Co jsem zatím měla možnost pozorovat, tak takhle filozofie moc nefunguje – snažit se donutit cizí lidi, aby se cítili jako rodina. Skoro vždycky to někde pokulhává. Musíte být mentálně a ideálně i emocionálně nějakým způsobem v komunitě přítomni a otevřeni vůči všemožným potřebám druhých, svoje vlastní potřeby si ale nemáte moc jak doplnit, leda opravdu v tom kostele. Pro salesiánské dobrovolníky je kontakt s padrem z tohoto důvodu poměrně dost důležitý. Musíte tady být nezávislí co se týče vaší motivace, zároveň ale nebýt individualističtí.

Jsem člověk, který potřebuje opravdu dost mentálního prostoru pro vlastní myšlenky a život. Cítit se tady dobře je pro mě leckdy složitý. Náš den začíná v sedm, jelikož je potřeba udělat snídani. A už od rána do kuchyně proudí lidi, naplní ji pracovní energií plnou rozličných informací a já mám v tu chvíli chuť všechny vystřelit na Mars, protože jsem se třeba ještě ani nenajedla a navíc pro nás dobrovolnice by to měl být domov, což všem úplně uniká. Skoro to vypadá, jak kdyby váš osobní mentální prostor neexistoval, zároveň ale situace vyžadují vaši duchapřítomnost a osobní intervenci v okamžitém vyřešení. Zmíním ještě to, že pro dlouhodobě zdařilý business je potřeba mít pěkné vztahy a na těch se tady maká každý den celý den. Takže ideálně žádné ksichty a neurvalé odpovědi, protože jste ještě neměli čas být o samotě. Závěrem? Neexistují tu víkendy. Komunitu je potřeba obstarat každý den bez rozdílu. A jelikož jde o komunitu, třikrát denně se tu společně jí, takže když se zadaří, máte tak 2 hoďky bez lidí. Věděli jste, že náš padre nejradši vyřizuje pracovní věci u společného jídla?

A celkově? Nezapomínám, proč tady jsem. Nikdo nezná moji cestu ani moji minulost, takže si těžko kdokoliv odtud může moje vnitřní pochody a některé reakce představit v souvislostech. Vím, co je pro mě důležité, a to si každý den snažím držet. Zcela se rozpustit do kumunitního prostředí není pro mě, byť jsem musela sama sebe hodně uvolnit z různých představ, protože jinak bych tady prostě být nemohla. Ale o tom, jaké to je, když ztratíte svou vybudovanou identitu, vám napíšu asi příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *