5100 m.n.m., pro Evropany výška tak trochu přitažená za vlasy. Nemusí ale být, když jste na správném kopci. Chimborazo [čimboraso], nejvyšší hora Ekvádoru s celými 6232 m.n.m., se vyjímá uprostřed Andského pohoří, které se táhne celou zemí od severu až k jihu. Dle jedné legendy se Ekvádoru přezdívá „pás ohňů“ kvůli vysokému počtu sopek na jejich území. A taky se praví, že Chimborazo jako hora symbolizuje muže. Vydala jsem se do jeho vršků jen dva týdny po příjezdu. Slušné převýšení. Byla jsem zvědavá, jak mě tato hora vlastně přijme. Celou záležitost jsem si podkreslila lehce spirituálním podtextem.

Když si představíme jakoukoliv výšku nad dva tisíce metrů nad mořem, máme oči navrch hlavy. Šílenost! Není to ovšem takový drama, když se postavíte na rovník. Ecuador, neboli španělsky rovník, poskytuje značně rozdílné podmínky oproti horám v jiných zeměpisných šířkách. Rovník, co by vzdáleností od středu země, je tím úplně nejvzdálenějším bodem. A Chimborazo? Nejvyšší hora světa měřeno od středu země. Wow.

Když jsem přijela do vesnice ve výšce 3 800 m.n.m., ve které jsem strávila svou prací celých sedm měsíců, první týden mi opravdu nebylo nijak skvěle. Bolela mě hlava a měla jsem oteklý obličej. Nehledě na to, že jsem se i do mírného kopečka hrozně ploužila. Byla jsem slabá jak bílej čaj. Kdyby vás kor zajímalo, jak se v takové výšce může člověk fyzicky cítit, mrkněte na článek sem. Nejdřív ale dočtěte tenhle 😉

Dobrodružství v Jižní Americe: výstup na Chimborazo

Zpětně považuju výlet na kopec o pěti tisících metrech tak brzy po příjezdu za relativně praštěný nápad. Nicméně jsme to dobře zvládli a potřebovali jsme na to pouze jeden den. Ráno jsme si sbalili fidlátka v podobě malého batůžku se svačinou (to vždycky nejdůležitější!) a autem jsme se dovezli pod úpatí hory. Cajk. Žádné cepíny nebyli potřeba. Vyrazili jsme s naší dobrovolnickou partou, kde si jedna z nás na „túru“ obula balerínky. Sice to nebylo ideální, ale dala to. Celý výšlap byl i se zpáteční cestou asi na půl den. Počáteční cesta byla vlastně docela turistická a hodně upravená. Rozhodně jsme tam nebyli sami. Nahoru i dolů se couraly hloučky lidí většinou v teniskách, džínách a nějaké teplejší bundě.

Vylezli jsme z auta a hned na začátek jsme dostali od průvodce do ruky karamely. Pro případ, až budeme nahoře potřebovat cukr pro rychlý zdroj energie. Vydali jsme se na cestu. Vršek hory se nám ten den neukázal, protože byly zrovna mraky, a my byli rádi, že nebylo třeba hnusněji. Je pravda, že Chimborazo je ojedinělým místem v Ekvádoru, kde se drží sníh celoročně, mráz a závěje nám ale nehrozily. Ve vesnici Salinas, kde jsem žila, se za rok vystřídá půlrok zimy s každodenními dešti a půlrok léta s ostrým sluncem a silným suchým větrem. Během našeho výstupu na nás tedy spadlo pár vloček, které byly o trochu níž už dešťovými kapkami. Nahoře byla zima a vítr.

První zastávka byla ve výšce 5000 m.n.m. Byla tam restaurace a my se rádi složili na židle vevnitř a dali si něco dobrého. Vlastně to vypadalo celkem běžně. Místnost plná mlsalů ve sportovním ohozu. Asi mi to přišlo zvlástní až ex post, neměla jsem žádnou představu, jak takový výstup může vypadat. Vzhledem k tomu, že Ekvádorci v těch 3000 m.n.m. běžně žijí, neočekávala jsem nic nemožného.

Ehm, jak se jako turista můžete cítit ve výšce 5000 m.n.m.?

První kus cesty byl vlastně docela pohodový. Postupovali jsme normálním tempem a neměli žádné větší potíže. Svých potíží jsem si všimla až po nějaké době. Asi v půlce cesty nahoru jsem si uvědomila, že mi čím dál míň funguje hlava. Chvilku právě trvalo, než jsem to zaznamenala 😀 Musím říct, že jsem se dobře pobavila. A bylo to úplně skvělý. Takový mentální vypnutí bych potřebovala častěji!

Bylo to zvláštní. Jak kyslíku pomalu ubývalo, spíše než na dýchání se to projevilo především na svalech a na mysli. Každý krok nahoru byl znát. Je vám teda u toho trochu trapně, protože se do kopce plazíte opravdu jak důchodce. Co krok, to námaha. Jste slabí a pomalí. S čím dál větší výškou jsem měla v hlavě čím dál míň myšlenek. Postupně jich ubývalo, až jsem nemyslela na nic. Vnímala jsem pouze svoje tělo a svoje pocity a hlava nebyla. Emoce vyvěraly přímo ze mě a byly jasné a do ničeho nezamotané. Bylo to hrozně příjemný. Ten stav bytí bez mentální roviny. Bylo neskutečně úlevné si od hlavy na chvilku odpočinout. Mechanicky jsem posouvala nohu před nohu.

Zbytek cesty už byl pochopitelně náročnější, ale pořád se to dalo. Byli jsme unavení výstupem, ale tak nějak zdravě. Kolega – Ital v důchodu – se rozhodně jako důchodce cítit nehodlal. Nahodil si bágl na záda a v různých intervalech tam kolem nás pobíhal nahoru a dolů, aby si to udělal o něco těžší. Holt trénink musí bejt, haha. Postupovali jsme pomalu stálým tempem a dělali si přestávky na dýchání. Náš průvodce se o nás celou cestu dobře staral a měl v merku stav každého z nás.

Nejvýš jsme se dostali do jednoho sedla, které je právě cca ve výšce 5100 m.n.m. Zbytek výšlapu je pro horolezce, protože dál byla cesta drsně strmá a úzká po kamenitém úpatí, které už nějaký ten um vyžadovalo. Nahoře bylo hnusně. Zima a velký vítr. Zblajzli jsme svačinu, jak nám průvodce poručil, a rádi šupajdili dolů do většího tepla.

A hora? Zjistila jsem, že mě nemusela nijak zvlášť přijímat. Stačilo, abych se rozhodla, že na ni vylezu. A ona tam pro mě byla. Jak správně poznamenala kamarádka – musela jsem odjet tak vysoko, abych se konečně uzemnila. A měla pravdu. Až v té výšce – pobytem v 3800 metrech a s Ekvádorci – jsem se konečně po dlouhé době dostala nohama na zem ♡

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *