Je to trochu změna. Pro Evropany se jedná o něco šíleného. Tady? Celkem normální výška. Normálně se tu v ní bydlí, nejde o žádné echt utajované místo v horách, kde žije jinej druh lidí. Ekvádor je na západním pobřeží Jižní Ameriky a je přímo na rovníku. Ecuador je totiž španělsky rovník.

Rovníkové podnebí nám většinou asociuje tropy, vlhko a pralesy. Jako jo. S Ekvádorem je ovšem docela sranda. Na to, jak je to vcelku malá země, tak je dosti pestrá co se podnebí týče. Uprostřed Ekvádoru se totiž táhnou vysoké hory, jejichž nejvyšším bodem je hora Chimborazo (6268 m.n.m.). Když bychom prý počítali výšku hory směrem do středu Země, jedná se prý o nejvyšší horu světa. Jelikož je ale zeměkoule zploštělá, na vodní hladinu to vyhrávaj Himaláje. Vesnice, ve které žiju, se jmenuje Salinas. Když se podíváte na mapu, moc daleko od Chimboraza to není…

Na severovýchodě země začíná amazonský prales. Tam je hezky teploučko a vlhko. Oproti tomu na jihozápadě země je zase oceán. Teplo tam je taky, ale trochu jiný. Tady v horách se klima dá přirovnat k našemu jaru nebo podzimu. Je tu svěží čerstvý studený vzduch a mometální teploty kolem deseti stupňů. Teď je tu období zimy, což znamená každodenní deštíček, díky kterému je všechno zelené. Sníh najdeme pouze na nejvyšších horách. V létě tu je naopak dost sucho a teploty o něco vyšší. Vyhovuje mi tu jedno – den tady celý rok začíná v šest ráno a končí v šest večer. Díky rovníku tady slunce vychází a zapadá pořád stejně. Je to velmi uklidňující rutina. Ani se tady moc neponocuje. Co by tady v horách kdo asi po setmění venku dělal? Začíná se brzo ráno a chodí se taky brzo spát. Mám tady na spánek spoustu času a přitom mám pocit, že mám hrozně dlouhý den. Jaké to tedy je ve výšce 3800 m.n.m.?

Bydlím na červené značce – Salinas. Pod velkým písmenem E (Ekvádor) leží Chimborazo, nejvyšší hora Ekvádoru 6268 m.n.m.

JAK SE CÍTÍM. Celkem normálně, musím říct. Zatím se s touto zemí necítím spojená, logicky, je to krátká doba. A i když jsou tady teď krásný mlhy a zeleno, nijak mysticky to vlastně nepůsobí. Pocit z tý země tady je jiný. Vlastně žádný extra pocity nemám, netahá mě to někam nahoru, nepředstavuji si bytosti, které v přírodě jsou, apod. V Čr se tomu nejsem schopná vyhnout, tady cítím nohy a nikam neutíkám. A co má práce? Nó, to je jiná písnička. Zatím osciluju mezi stresem, strachem, únavou a mlhavým tušením, že to zvládnu. Ohledně lidí se cítím dobře, jsou tady v pohodě, akorát já blbnu, zatím se spíš schovávám. Je toho na zpracování prostě moc.

JAK VYPADÁM. Zatím celkem nic moc. Mám pořád dost oteklý oči, a ty brázdy moc nemizí ani přes den. Ta výška je prostě znát a pro mě je to velká změna. Brácha se mi smál, že bych tam mohla sázet brambory… Na co si tady jako bílý městský Evropan musím dávat pozor?

Jak se žije vysoko v Ekvádoru

SLUNCE. Ostré a horské. Není tady žhavé a dusné, jako když jedeme na dovolenou. Když sluníčko vyleze, vlastně vám to ani nijak nepříjde. Má ale strašnou sílu a ostré je asi ten nejvhodnější přívlastek. Musím se tady denně mazat opalovákem, i když jsou teď skoro pořád mraky, a určitě nosit kšiltovku nebo něco, co mi chrání obličej. Stačí totiž chvilička a večer bych se dost divila. Jakmile to slunko tady vysvitne, nejsem schopná ho snést. Musím se schovat.

HLAVA. Jo, to je asi nejcitelnější změna ze všech. První dny vás prostě ta hlava dost bolí, než si zvykne. Ty největší změny zaberou tak týden, pak už je to ok. Mně už druhý den bylo o dost líp, i když se pořád budím uprostřed noci s pocitem oteklý hlavy.

STŘEVA. Zatím jsem se nepo, ale možná mě to čeká. Jsou tu prostě jiný bakterie, jiná voda. Voda se tady z kohoutku pít nesmí, pouze převařená nebo kupovaná. Moje střeva jsou v dost dobrý kondici, celý minulý rok jsem si je dávala dohromady, tak pokud nepotkám něco extra, tak si myslím, že bych mohla být v pohodě. Průjmy se tady ale lidem nevyhýbají.

FYZICKÁ AKTIVITA. Vylést tady na kopeček je pomalu olympijský výkon. Nemyslete si, že vám ta výška tady dá nějaký centimetry zadarmo. Když jdu směrem nahoru, cítím doslova každý krok. Každý krok, o který se vyvýším, se mi odmění bolestí hlavy, bušením srdce, zadýcháním a dost citelnou svalovou slabností. Lidsky řečeno se tady do kopců táhnu jak důchodce (upřesňuji náš důchodce). Když jsem tu byla v září a jala jsem se podívat na vesnici shora, zůstala jsem někde v půlce. Zrovna jsem rozdýchávala další krok a dumala nadtím, jestli jsem vážně takový salát, když v tom mě předběhla – čti pozorně – předběhla – stará malá ohnutá ekvádorská babička. Šupajdila si to po kopci a hodila po mně očkem a zeptala se, kam jdu. Bylo jí 71 let, měla dlouhý vlasy černý jak uhel a byla roztomile čiperná. Nejtragičtější pro mě bylo, že ona po kopcích nechodila, ale běžela. Ptala jsem se, jestli někam pospíchá, a ona mi na to řekla, že ne, že to má jenom daleko. Tady mají totiž místní všechno daleko, doprava celkem žádná, všude chodí pěšky. A kdyby měli chodit krokem, tak by jim to zabralo přes den až moc času. No tak tu po kopcích pobíhaj. Jasný, ne? Mimochodem, celou tu dobu, co jsme šly spolu, mě pobízela, a pak se ode mě časem odpojila, protože jsem byla pomalá a ona zrovna potkala nějakou kamarádku – stejně starou – která měla přijatelnější tempíčko.

Tělo si ale zvyká a časem mi to už ani nebude připadat nijak dramatický. Nedostatek vzduchu tady vědomě nepociťuju. Místní tu mají skvělou fyzičku, rudý tváře, úsměv a havraní vlasy.


2 thoughts on “Jak se bydlí v 3800 m.n.m.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *