Vždycky mě vaření hrozně štvalo. Byla jsem na nervy z toho, že mám v kuchyni strávit dvě hodiny a pak to během deseti minut sníst, když bych místo toho mohla dělat něco mnohem prospěšnějšího a né se takhle denně zdržovat. Neviděla jsem v tom smysl. Štvalo mě, že se na to nemůžu vykašlat, protože jíst se musí. Nadávala jsem, kdo tenhle systém vymyslel… Ani nevím, jak se to stalo, ale v Ekvádoru jsem vrámci své dobrovolnické práce skončila na půl roku v kuchyni. Vaření a mytí hrnců se stalo mojí náplní. Přesně tak!

Kdybych to věděla předem – že se moje práce stočí tímhle směrem – nedostali by mě do Jižní Ameriky ani párem volů. Já jsem přece jela dělat něco! Nebo alespoň zažívat něco, když už jsem udělala se svým životem takové harakiri. Věřte, nebo ne, všechno perfektně vyšlo.

Když vás na dovolené něco chytne za srdce, tak… se rozhodnete!

Když jsem v září 2019 přijela do Ekvádoru na tři týdny pouze na dovolenou, bylo mi hned jasné, že se tam vrátím. Jela jsem za kamarádkou, která dobrovolničila na jiném místě rok přede mnou, a já jsem ji jela navštívit a okouknout, jaké to tam je. Do Jižní Ameriky jsem se stejně chtěla vždycky podívat a navíc ona byla v zemi indiánů. Větší lákadlo mi nachystat nemohli. Trochu jsem s letenkou okouněla, navíc tak daleko, ale nakonec jsem klikla na „zaplatit“ a nachystala si tak úplně jinou budoucnost.

Když jsme byli navštívit vesnici Salinas, kde jsem se nakonec o několik měsíců později upíchla, pokukovala jsem po tamní komunitní kuchyni a přemýšlela, jak bych se tam mohla vetřít. Když jsem se tam totiž poprvé setkala s padrem (ke kterému jsem se později na 7 měsíců nastěhovala), věděla jsem okamžitě, že na tohle místo chci přijet žít. Dál jsem o tom nepřemýšlela. Nepřemýšlela jsem, jestli jsem si vybrala správnou destinaci, stejně jako jsem nepřemýšlela, jestli je to dobrý nápad. Nikdy předtím jsem dobrovolnici nedělala, nikdy mi ten nápad ani neprosvištěl hlavou. Sny o velkém cestování šly taky mimo mě, i když nejsem pecka domácí, prioritní pro mě byly jiné záležitosti. Díky mé kamarádce jsem ale měla mentální půdu připravenou, byť jsem o něčem takovém ani na vteřinu neuvažovala.

Jenže jsem hned věděla, že je to ono, a měla motýly v žaludku při představě, že mám během své dovolené jen pár dní na to si to tam nějak zkusit zařídit, a pravděpodobně jen jednu šanci na zeptání, jestli bych mohla přijet jako dobrovolnice

Věděla jsem, že potřebuji něco, o co by mohli mít zájem. Většina dobrovolníků tam jezdila přes salesiánské organizace, kde bylo potřeba absolvovat roční přípravný kurz, a pak je bez řečí prostě někam poslali. Já jsem chtěla během krátké doby odjet na konkrétní místo na druhé půlce světa mimo jakoukoliv organizaci a náboženství, a tak jsem musela vymyslet, jak se prodám. V té době jsem vůbec netušila, koho a jaké místo žádám o přechodný domov. Bylo totiž přichystané přesně pro mě tak, jak bych to sama nikdy nemohla líp vymyslet!

Od přednášek o menstruaci přímo do kuchyně

Dva roky jsem v Praze dělala produktovou školitelku v obchodě s přírodní kosmetikou, věděla jsem toho mraky o lidském i ženském zdraví a v Ekvádoru je spousta domorodých žen se spoustou dětí v podmínkách, které podněcují otázky ohledně hygieny, menstruace a podobných témat. Tehdy se vesmír ukázal. V Salinas bylo víc pracovníků a obzvlášť jeden z nich měl extra otevřenou hlavu, nebo spíš v jeho případě otevřené srdce. Zmínila jsem se mu, že bych chtěla přijet… Sám od sebe, aniž by věděl nějaké větší podrobnosti, se mě zeptal, jestli bych nechtěla pracovat s ženami. Že je to potřeba. Čuměla jsem jako puk a cítila úlevu, že díky tomuhle mám celou záležitost jednodušší.

Když jsme tam byli na jedné z posledních návštěv a všichni společně obědvali, vyplivla jsem na padreho onu palčivou otázku. Už když jsem to říkala, připadala jsem si částečně jako mimozemšťan. Na co se to ptám? A co to vlastně dělám? Jsem na dovolené na druhé půlce světa v zapadlé horské vesnici a chci se zeptat kněze!, jestli tam můžu pracovat a bydlet. I když jsem věděla, že tohle chci, byl ten nápad vlastně hrozně k smíchu. Šílenost! Padre okamžitě s úsměvem prohlásil „Aprobado!“ a já měla radost, že se mi to povedlo.

A tak jsem si zařídila, že jsem během následujících tří měsíců dala výpověď z bytu, dokončila práci, nechala všechno v krabicích a odjela žít úplně něco jinýho na místo, které by mě nikdy nenapadlo navštívit, kdybych se nehecla na tu dovolenou, a kde bych nemohla prožít tak skvěle nachystaných 7 měsíců nebýt toho, že jsem si to mimo veškeré standardy dohodla per huba rovnou na místě. A jak to, že jsem nakonec skončila v kuchyni místo u žen a přednášek o menstruaci? Inu, v roce 2020 toho nikdo moc nenacestoval a nikdo nikam nesměl. A já v tý kuchyni byla vlastně hrozně šťastná. A víte co? Jsem dodneška.


PS. Jo, to okno s kytkama byl můj pokoj v Ekvádoru a jo, je pěkně zasekaný a mohla jsem ho umejt…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *