Vždycky jsem byla hrozně zaseklá. Měla jsem pocit, že hned napoprvé musím vytvořit to nejlepší. To super, co si představuju. Nikdy jsem se pochopitelně nedostala dál než přes nějaké chabé pokusy na začátku, což mi do další tvorby moc nepomohlo. Nevěděla jsem, jak se z toho kolečka dostat. Potíž byla, že jsem se soustředila na to, co ostatní. Co vnější svět dělá, co se líbí nebo co by se mohlo líbit. Chtěla jsem být hned perfektní a vůbec jsem nevěřila vlastnímu úsudku. Jak pak člověk může cokoliv vytvořit, když je hlavou zaseklej v budoucnosti a ještě hledá u ostatních, co by, protože svým nápadům nevěří? Mám to se sebou někdy těžký…

Vím o jedné věci, která mi s tímhle pomohla pravděpodobně nejvíc. Minulé léto jsem měla asi na čtyři měsíce práci copywriterky z domova. Bylo to docela hustý. Byla jsem na fulltime u jedné zaměstnavatelky a dost se makalo. Na to já jsem u sebe normálně zvyklá, ale čtyřicet hodin týdně sedět na zadku a kreativně něco psát byl úplný jiný šálek kávy. Do té doby jsem psala, jak to zrovna přišlo, a dávala si na čas. Tady jsem měla na všechno jen chvilku a musela jsem jet celý den. Dost mě to z toho mého perfekcionismu a dumání vyléčilo. Dělala jsem, jak to šlo nejlépe, a jela dál. Minuty byly neúprosné. Konečně jsem pochopila, jak psaní (proces tvorby) v tomhle směru pro mě funguje. Uf!

Nechtěj víc

Došlo mi, že nemůžu hned na poprvé vyflusnout dokonalý text bez nutnosti oprav. Já nevím, co jsem si myslela. Měla jsem dojem, že když tohle nezvládnu, tak vlastně nejsem dobrá, a že se musím ještě víc zabejčit, abych to příště dala. Vnímala jsem to jako své chyby a mezery, u kterých jsem sama sobě nedávala žádnou možnost pro zlepšení. Chtěla jsem to mít hned skvělé. Pamatuji si, kdy jsem to poprvé udělala jinak. Neměla jsem čas zabývat se svou hlavou a svými omezeními, tak jsem na papír random hodila to, co mi zrovna přišlo na mysl. Nebylo to dokonalé, bylo to různě zpřeházené a rozhodně se to nedalo číst. Koukala jsem na jednotlivé myšlenky a útržky dobrého textu a začalo se mi to spojovat. Vytáhla jsem si z takového brainstormingu části, co měly sílu a byly dobré, a začala je skládat do odstavců, které jsem akorát doplnila. Už to vypadalo mnohem lépe a začal se z toho rýsovat seriózní kus hodný publikování. Když jsem to projížděla potřetí, doplnila jsem text o podnadpisy, klíčová slova, nahradila nevhodné fráze a celé to učesala. Výsledek byl hotový. A mně to poprvé došlo. Důležitý je ten proces! K výsledku se totiž vždycky dostanu, ale musím sama sobě dát čas a prostor, aby to ze mě vylezlo.

Buď v přítomnosti

Nesnáším tohle zprofanované slovní spojení a tak se omlouvám, že ho tady použiji. Ona je to totiž pravda, ale to jsem se naučila až tady v Ekvádoru. Co to vlastně znamená? Vrtalo mi to hlavou pěknou řádku let, nebo respektive mě to pěkně štvalo. Nechápala jsem, proč s tím všichni otravují. Pořád mi unikalo, jak to mám vlastně uchopit.

Vždycky jsem chtěla hodně. Především od sebe. Mám v živé paměti, jakou řádku let jsem denně přemýšlela. Byla jsem naburcovaná k výkonu, abych dostala to, co jsem chtěla. Byla jsem na místě, kde jsem být nechtěla, a tak bylo potřeba něco dělat, že. Jenže jsem se ochuzovala o to nejdůležitější. O přítomnost. Byla jsem příšerně netrpělivá! Nebyla jsem schopná na nic počkat a hlavně ne na sebe. Čekat, až se mi ty věci slavnostně nějak poskládají, a já budu moct jít dál?! Na to jsem neměla čas. Nebyla jsem proto schopná se něčemu věnovat kontinuálně a psaní mi šlo jen občas. Uhádnete proč? No protože psaní je přece děsně pomalý…

Tady v Ekvádoru jsem v salesiánské komunitě, což je hlavně o službě. A služba je o tom, že děláte pro ostatní, a to je všechno. Nemá se za to nic dostávat. První týdny tady jsem byla jak šílená. Všechny ty „denní zbytečnosti“ jako vaření, uklízení a zametání kostela mi rvaly nervy. Připadalo mi to tak k ničemu! Chtěla jsem přece dělat to něco, kvůli čemu tady třeba konečně jsem. To NĚCO. Musela jsem povolit. A srovnat se s tím, že se zrovna pracuje tak, jak je nutné. A je jedno, jestli je to mytí nádobí nebo přednáška o menstruaci. Výhodou dobrovolnictví je, že nejste za práci placení. Dá vám to úplně jinou svobodu v rozletu. Neděláte to kvůli něčemu v budoucnosti, ale prostě proto, že se to zrovna udělat musí bez nějakých dalších očekávání.

Dělej pro sebe

Dlouho jsem svoje myšlení směřovala k tomu, abych dělala něco, co nějak obohatí svět. Aby to něco přineslo ostatním. Aby to bylo prospěšné. Věřte, nebo ne, ale takhle se dlouhodobě přemýšlet nedá. Jednou nevyhnutelně pochopíte, že dělat pro ostatní znamená DĚLAT PRO OSTATNÍ, a ne pro sebe. Že vám za to nikdo nemusí nic dát. Že to nikoho nemusí zajímat. A že s vaší snahou můžou za pár měsíců vyběhnout, potože se prostě něco změnilo, a oni jdou jinam. Vy se pak jen koukáte na to všechno, co jste do toho dali a co se teď rozplývá do ztracena. Dělat pro ostatní je fajn, ale s plným vědomím, že vám osobně to může být úplně k ničemu. Nikdo není povinný vám cokoliv vracet. Děláte to proto, že sami chcete. I když vám za to někdo poděkuje, někdo vaši práci ocení a někomu to třeba i pomůže, není to všechno, z čeho můžete žít. Trochu bolestně jsem pochopila, že dělat věci, které přináší radost jenom mně a třeba nikomu dalšímu, jsou základem životní rovnováhy a spokojenosti. Nevnímejte to špatně, je to o vzájemném obohacování, nejde o sobectví. Je důležité myslet taky na ostatní, ale skrze sebe, ne skrze ně.

Když děláme něco, co sami chceme ve světě vídat, samo o sobě nám to přináší uspokojení, radost a energii. Od toho jsme každý jiný. Když se však orientujeme podle ostatních, může nám chybět důležitý vnitřní revanš, bez kterého se časem vyčerpáme.

Pokračuj

Všimla jsem si, že když nápady na články z nějakého důvodu zaseknu a nenapíšu to, co bych zrovna chtěla, proud kreativity se naruší. Pak se tak různě motám ohledně témat a slov, ale nic mi nejde dát dohromady. Prostě to nefunguje. V tvorbě je důležité jednoduše kontinuálně pokračovat a ono z člověka vždycky vyleze to, co má. A v celkem dost dobré kvalitě. Není žádný lepší okamžik než ten, který je teď. Mě vždycky něco napadlo a pak jsem to odložila do budoucna, že když už mám nápad, tak se teda můžu zrelaxovat a někdy to pak napsat. Jo, houby. Nenapsala jsem už nic, protože jsem ztratila kontakt s tématem i myšlenkou.

A tak se tak postupně učím a snad i uvolňuju – nebudu přehnaně hrát na fanfáry – a těší mě, že se každé ráno nemůžu dočkat, až zas udělám něco, co mě osobně bude bavit číst a na co se budu ráda koukat pořád dokola. Jak jinak by to mělo být, že? Samotnou mě totiž nabíjí sledovat lidi, kteří jsou otevření, ale sami sebou. Baví mě na nich jejich specifická osobnost a tvorba, která se mi děsně líbí a kterou se tak ráda obohacuju, protože to třeba sama nemám. A o tom to je.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *