Vždycky jsem byla dost zaseklá. Měla jsem pocit, že hned napoprvé musím vytvořit to nejlepší. To super, co si představuju. Nikdy jsem se pochopitelně nedostala dál než přes nějaké chabé pokusy na začátku, což mi do další tvorby moc nepomohlo. Nevěděla jsem, jak se z toho kolečka dostat. Chtěla jsem být hned perfektní a vůbec jsem nevěřila vlastnímu úsudku. Jak pak člověk může cokoliv vytvořit, když svým nápadům nevěří?

Minulé léto jsem měla asi na čtyři měsíce práci copywriterky z domova. Bylo to docela hustý. Byla jsem na fulltime u jedné zaměstnavatelky a dost se makalo. Na to já jsem u sebe normálně zvyklá, ale čtyřicet hodin týdně sedět na zadku a kreativně něco psát byl úplný jiný šálek kávy. Do té doby jsem psala, jak to zrovna přišlo, a dávala si na čas. Tady jsem měla na všechno jen chvilku a musela jsem jet celý den. Dost mě to z toho mého perfekcionismu a dumání vyléčilo. Dělala jsem, jak to šlo nejlépe, a jela dál. Minuty byly neúprosné. Konečně jsem v tomhle kalupu pochopila, jak proces tvorby funguje.

Nechtěj víc

Došlo mi, že nemůžu hned na poprvé vyflusnout dokonalý text bez nutnosti oprav. Já nevím, co jsem si myslela. Měla jsem dojem, že když to napoprvé nezvládnu, tak vlastně nejsem dobrá. Proto jsem se příště ještě víc zabejčila a křípla. Abych to dala. Svým chybám a mezerám jsem nedávala žádný prostor pro zlepšení. Chtěla jsem to mít skvělé hned. Pamatuju si, kdy jsem to poprvé udělala jinak.

Musela jsem rychle napsat článek. Neměla jsem žádný čas zabývat se svou hlavou a svými omezeními, tak jsem na papír random hodila to, co mi zrovna přišlo na mysl. Nebylo to dokonalé, bylo to různě zpřeházené a rozhodně se to nedalo číst. Koukala jsem na jednotlivé myšlenky a útržky dobrého textu. Místo, abych se začala hroutit, se mi to začalo spojovat. Vytáhla jsem si z hrubého článku části, co měly sílu a byly dobré, a začala je skládat do odstavců, které jsem akorát doplnila. Už to vypadalo mnohem lépe a začal se z toho rýsovat seriózní kus hodný publikování. Když jsem to projížděla potřetí, doplnila jsem text o podnadpisy, klíčová slova, nahradila nevhodné fráze a celé to učesala. Výsledek byl hotový. A mně to poprvé došlo. Důležitý je ten proces! K výsledku se totiž vždycky dostanu, ale musím sama sobě dát čas a prostor, aby to ze mě vylezlo.

Buď v přítomnosti

Vždycky jsem chtěla hodně. Především od sebe. Byla jsem naburcovaná k výkonu, abych dostala to, co jsem chtěla. Byla jsem na místě, kde jsem být nechtěla, a tak jsem se pořád hrozně snažila. Jenže jsem se ochuzovala o to nejdůležitější. O přítomnost. Byla jsem příšerně netrpělivá! Nebyla jsem schopná na nic počkat a hlavně ne na sebe. Čekat, až budu moct jít dál?! Na to jsem neměla čas. Nedokázala jsem se proto ničemu věnovat kontinuálně, což je pro úspěch důležitý. A psaní mi šlo jen občas. Uhádnete proč? No protože psaní je přece děsně p o m a l ý… Že je důležitá přítomnost je pochopila až díky svému dobrovolnictví v Ekvádoru.

Dobrovolnictví je především o tom, že děláte pro ostatní a to je všechno. Nemá se za to nic dostávat. První týdny tady jsem byla proto jak šílená. Všechny ty „denní zbytečnosti“ jako vaření, uklízení a zametání kostela mi rvaly nervy. Připadalo mi to tak k ničemu! Chtěla jsem přece dělat to něco, kvůli čemu tady třeba konečně jsem. To NĚCO. Musela jsem povolit. A srovnat se s tím, že se zrovna pracuje tak, jak je nutné. A je jedno, jestli je to mytí nádobí nebo přednáška o menstruaci. To, že nejste za práci placení, vám dá úplně jinou svobodu v rozletu. Přestanete pracovat pro něco v budoucnosti a začnete žít z toho, co máte zrovna po ruce a tomu věnujete plnou pozornost.

Dělej pro sebe

Tak nějak se člověk furt snaží vyhovět ostatním. Ve škole, v práci a i jinde. Může to skončit tak, že se pořád hledáte ve vnějším světě a čekáte, až vám někdo nebo něco potvrdí, že to je to ono. Jednou nevyhnutelně pochopíte, že dělat pro ostatní znamená dělat pro ostatní a ne pro sebe. Že vám to nemusí nic dát a že to nikoho nemusí ani zajímat.

Nikdo totiž není povinný vám cokoliv vracet. I když vám za to někdo poděkuje, někdo vaši práci ocení a někomu to třeba i pomůže, není to všechno, z čeho může člověk žít. Hlavní je dělat věci, které uspokojují především vás. I proto je každý jiný a má jiné zájmy a talenty. Když se člověk odváží být svůj, všechno najednou klape a běží kupředu. A vy i nejvíc dostáváte.

Svět potřebuje, aby se člověk realizoval podle sebe a ne podle ostatních.
Funguje to ze všeho nejlíp a vám i ostatním to také nejvíc dá.

Pokračuj

Všimla jsem si, že když nápady na články z nějakého důvodu zaseknu a nenapíšu to, co bych zrovna chtěla, proud kreativity se naruší. Pak se tak různě motám ohledně témat a slov, ale nic mi nejde dát dohromady. Není žádný lepší okamžik než ten, který je teď. Mě vždycky něco napadlo a pak jsem to odložila do budoucna s úlevou, že když už mám nápad, tak se teda můžu zrelaxovat a někdy to pak napsat. Jo jo, houby. Nenapsala jsem už nic, protože jsem ztratila kontakt s tématem i myšlenkou.

A tak se tak postupně uvolňuju a objevuju, co vlastně umím! Jaká jsou vaše prozření? 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *