Není to moudro, které bych v Ekvádoru dostala naservírované na podnose od šamana, který rozumí svému i jinému světu s fajfkou v puse, protože je to prostě borec. Ne. Jsou to věci, které mi docvakly, když jsem se dívala, jak tam místní obyvatelstvo žije, a jak žijeme my. Dívala jsem se, jak jejich život vypadá a čím je to cítit. Jelikož jsem tam přijela jako značně neuzemněný Evropan, měla jsem co nasávat.

Dívala jsem se, jak tam jsou lidé jiní. Zaprvé jsem si všimla jejich pevné kůže. Byla silná (i na tloušťku tak vypadala), vypnutá, svěží, s krásnou barvou. Prostě taková ta pevná macatá kůže, kterou by si přáli mít na fotkách všichni prodejci kolagenu. Takovou tady v Evropě nemáme. Jakože nikdo. Náš genofond se mi najednou jevil scvrklý a vysušený, úplně beztvarý bláto. Připadala jsem si blbě. „Jak tomuhle můžeme někdy konkurovat? Nebo ty jejich vlasy…“ fascinovali mě místní na první dobrou svou vizáží.

Zadruhé jsem viděla, že jsou prostě víc v pohodě. Minimálně v té běžné denní interakci jsem mohla zaznamenat pár rozdílů, které mi udělaly v hlavě lehčí průvan, že jsem pokaždé stihla akorát tak zamrkat. Nebyli tolik v hlavě. Ani ve své, ani v těch cizích, což bylo asi to nejpříjemnější překvapení. Udržovali si od osobní zóny druhého zdravý odstup a v druhých se zbytečně nepřehrabovali. Zároveň ten vztah sám o sobě byl mnohem vřelejší, otevřenější a milejší než ty naše. Sami přesně věděli, které jejich věci už byly osobní a nikoho do nich zbytečně nepouštěli. Hranici moje nitro/tvoje nitro vnímali přirozeně a přesně. Jak to? Jejich nitro bylo citově mnohem nezávislejší než to naše a zároveň jim umožňovalo větší míru spolupráce a otevřenosti. V naší společnosti nedostižná kombinace. Jelikož jsem si tohohle všimla na více frontách, musel být zakopaný pes v jejich výchově. Kéž bych tam mohla strávit více času, abych to pochopila…

Byla jsem venku a koukala jsem se na místní, jak pracují na políčku. Kolem krávy, ovce, pár dětí. A najednou jsem to cítila, najednou mi to došlo. Ta jejich duše je totiž víc v zemi než kdekoliv jinde! Je spojená se zemí a v ní taky přebývá. Proto jim také na jejich přírodě tolik záleží… To byl ten zásadní rozdíl, který mi nešel do hlavy. „No a jak to máme my?“ napadlo mě logicky. Kde sídlí naše duše, když bydlíme v moderních městech?

Ještě o něco výstižnější by bylo „duše sídlí ve hmotě“

Čím se obklopujeme my, aby se ta naše duše taky cítila stabilní? Duše sídlí ve hmotě a tam je jí dobře. Tam je ukotvená a skrze hmotu se projevuje. Vždyť jen a jen díky našemu tělu tady můžeme být. Jakou hmotou se můžeme obklopovat ve městech?… No jasně, věci! Nakupování!

Došlo mi, že když člověk žije ve městě a s tou zemí kontakt jednoduše nemá, tak se nemůže cítit dobře a být v rovnováze, i kdyby sebevíc chtěl. A proto nakupujeme. Proto hromadíme věci, majetek, blbosti, oblečení a nejsme schopní to nedělat nebo to alespoň nechtít.

Čím se projevujeme ve hmotě?
Skrze tělo a pohyb, skrze zemi a práci s ní, skrze jídlo a skrze věci.

Čím větší a modernější město, tím spíš je člověk pohlcený nákupy a tím spíš to o tom celé je. Třeba New York. Pulzující metropole, až se z toho udělá člověku šoufl. Venkov je na tom pochopitelně jinak a co se týče samotné kvality života – líp. Dřív jsem tyhle materiální touhy odsuzovala jako lidský poklesek. Je to ale jenom náš způsob, jak se projevit skrze hmotu. Nějaký totiž mít musíme. Jak jinak to má člověk udělat? Klasický model – práce v kanclu, čerstvý vzduch a slunce jste neviděli buhví jak dlouho a jídlo honíte někde mezi tím vším… No tak lidi chodí nakupovat, nějaký ten hmotný projev je jednoduše potřebný. Bylo by hezké, kdyby se to přesunulo spíš k té zemi apod., ale takhle je to taky dobrý. Proč se připravovat o rovnováhu? Chtěla jsem tím říct, že už se nestydím za nakupování. A že jsem to pochopila tam v těch indiánských horách.

Vůbec to však neznamená, že by lidi odtamtud netoužili po věcech a dalším hmotném majetku. Touží. Jako všichni ostatní chtějí vlastnit, zajistit se a uspokojit všechny své potřeby. Uklidnila jsem se, že ty věčné touhy po věcech jsou v pořádku a že se nemusím cítit špatně, když je mi díky tomu prostě líp. A nemyslím si, že si tím pohled na náš svět zjednodušuju. Pochopila jsem tam pro sebe důležitou pravdu, že by si každý měl najít způsob, jak se ve hmotě projevit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *