Bydlím tu v Salesiánské komunitě. Salesiánské komunity jsou po celém světě a jejich cílem, nebo spíše smyslem, je práce a péče
o mládež. Tak, aby prospívala. Aby jí bylo dobře. Jako dobrovolnice tu jsem za stravu a ubytování. Bydlím v komunitě, jejíž hlavním představitelem je vždy nějaký kněz. Ten má většinou kolem sebe kopu dobrovolníků. V drtivé většině se jedná o mladé náctileté Ekvádorce. Mají to tady po střední škole jako běžnou součást jejich zkušeností. Něco jako my taneční. Jsou dobrovolníky rok, aby si osvojili návyky, které se jim v běžném životě v domácnosti a v práci budou hodit, a taky, aby se věnovali víře a ošahali si, jak moc se jí
v budoucnu chtějí věnovat. Nevím, jestli je to Salesiány nebo Ekvádorem, ale fascinuje mě tu, s jakou lehkou přirozeností tady děti něco dělají.

Komunita, ve které bydlím, je největší z těch tří, které tady v horách spolupracují. Do naší kuchyně jsou vždy dveře otevřené. Doslova
i přeneseně. Během dne se tam staví spousta lidí; na pokec, na jídlo, na pracovní schůzku, nebo si potřebují s padrem o něčem popovídat. Jelikož v pokoji nemám žádný stůl, když dělám na počítači, často právě v kuchyni. Musím podotknout, že mě ty lidi nikdy nerušili. Nevím, čím to je. Oni jsou prostě vnitřně v pohodě. Nevysílaj do okolí žádný šíp ani temný mrak, mají rádi společnost a žádný člověk jim není nepříjemný.

Naše kuchyně. Uprostřed největší osobnost široko daleko – padre Antonio. Skvělý člověk.

Vitalita místních? Nijak to neřeší, prostě ji mají

Líbí se mi tady naše večeře. Když padne tma, začnou se do kuchyně courat děti z vesnice. Teď jsem si uvědomila, že to jsou skoro vždycky jenom kluci. Jejich většinou pěkná tlupa a je s nimi sranda. Je jim tak od 10 do 15 let, cca. Někdy se jich na večeři zdrží víc, někdy míň, někdy nikdo. Líbí se mi na nich ale jedna věc. Po kuchyni se pohybujou jako molekuly, v přirozeném pohybu a s tak krásnou lehkostí se vždycky zapojí do vaření, uklízení nebo mytí nádobí. Nikdo jim nikdy nic neřekne, dělají to hned sami a automaticky. Mně se na nich líbí hlavně to, že to nedělají proto, že musí, nebo proto, že se to sluší, když dostanou večeři, ani proto, že se chtějí zavděčit a udělat něco dobrého, ale prostě jen proto, že je pro ně PŘIROZENÉ NĚCO DĚLAT. Vůbec je to nevyčerpává, do toho si stíhají povídat, smát se. Většinou mají práci rychle hotovou a tak nějak vám to ani nepřijde… Možná, že je to skutečně vliv víry a výchovy a já nevím, čeho ještě, ale tak to na mě každopádně působí. Ten rozdíl v pohodě je pro mě prostě znatelný.

Upřímně, chtěla bych tohle v sobě mít. Ten přirozený pohyb pro život.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *