Sedím ve svém pokoji, u stolu, a koukám se přímo z okna na zelené kopce, na které teď mohutně prší, a mně bubnuje na střechu příjemným šumením. Chce se mi snít. Zvuk deště je něco, co opravdu miluju. Uklidňuje mě to. Zajimavé je, že od té doby, co vím, v čem Ekvádorci žijou, tak mě s každým deštěm napadne, jestli mají taky takové štěstí jako já a sedí alespoň v suchu, když už ne v teple… Pojďme se podívat na barvy karnevalu, oblíbené události v celém Ekvádoru, spolu s krásnými tradičními oblečky.

Karneval je tady v Ekvádoru jednou z nejoblíbenějších událostí. Trvá celý týden a hýří veselými barvami, tradiční hudbou a mnoha lidmi. Bylo mi řečeno, že to není originální ekvádorský svátek, ale ujal se perfektně jako asi všechny tyhle akce v Jižní Americe. Původně evádorské svátky jsou většinou hodně spjaty s náboženstvím.

Domorodá žena v Ekvádoru nosí sice často černou sukni a holinky, ale jejich šátky a svetry mají vždycky nějakou zářivou jásavou barvu. Na to nikdy nezapomínají.

Ekvádorské domorodé barvy jsou zářivé, živé a veselé a moc se mi líbí. V posledních dnech nám často celý den drnčí okenní tabulky. A mně to zas tolik nevadí. Kdo mě zná, tak se teď asi hodně diví. Ekvádorci totiž navíc nemají hudební sluch, dělají chyby a vůbec jim nevadí falešné tóny. Jenže mají něco jiného. Mají v krvi život… A já si tu jejich hudbičku vždycky hrozně užiju. Nedá vám to jinak, než že se musíte usmívat a pohupovat do rytmu. Tak nějak vám přijde skvělé být tady a moct tohle všechno cítit. Dnešní karneval byl karneval škol, tedy spousta roztomilých dětí v nádherných barvách.

Krásný indiánský tanec…

Hrdost, síla a vnitřní oheň z Ekvádorců vyšlehne daleko

Domorodý Ekvádorec toho moc nenamluví, spíš nic než něco, ale ne proto, že by byli uzavření, jsou spíš jinak nastavení. Jsou ale zvědaví, rádi se ptají, odkud jsem, a vždycky je zajímá, co naše země produkuje nejvíce. Podle toho si totiž dělají obrázek o ekonomice. Když už ale místní domorodec jednou promluví… Hrdost, síla a vnitřní oheň z něj vyšlehne daleko a vy nemáte nejmenší šanci. I když je to chudá země se spoustou opravdu těžkých potíží, to, co tady mají lidi v krvi, mě fascinuje. Moc mě mrzí, že jsme se dobrovolně této síly v našich českých srdcích vzdali. Je nám to jedno. Máme totiž spoustu práce a problémů.

Malým klukům v tradičním obleku to vždycky moc sluší. Jejich tanečky jsou směsicí indiánských rituálních pohybů, párových prvků a veselého poskakování.

Musím říct, že kdykoliv vidím domorodce v tradičním barevném oblečku, tak se mi vženou slzy do očí. Nevím, čím to je, ale pokaždé je to pro mě velice silný okamžik. Oni mají v sobě něco, co mě fascinuje. Život jim koluje v krvi spolu s jakýmsi na první pohled nepostřehnutelným ohněm. Docela mě těší, že když něco na přednášce zaníceně vysvětluji, tak, jak to dělám ostatně vždycky, nezůstanou chladnými, probudí se to v nich. Nejlepší na tom je, že mi tu sílu vrací. A nejvíce domorodí muži. Ha!

Krásné slečny se silou a hravostí. Škoda, že cca v patnácti tady sklopí hlavy a skoro o nich nevíte. Holt strach z těhotenství je tady obrovský.

My, nebo oni? Která civilizace je na tom líp?

Momentálně vůbec nevím, co si myslet. Na jednu stranu jsou tady obrovské potíže s velice brzkým těhotenstvímv nácti. Do dvaceti let a něco má slečna na krku třeba čtyři děti a je samoživitelkou, protože chlap uteče nebo je jinak nepoužitelný. Očividná neznalost jakékoliv sexuální výchovy je vžene do problémů a až po porodu jim to všechno docvakne. Spolu s životními podmínkami, které tady v horách panují, se nejedná vůbec o lehký život. Ženské tady musí mít vnitřní sílu jak kůň, byť to na nich normálně není nijak vidět. No a na druhé straně tady je ta jejich vitalita, život v krvi a hlavně absence jakékoliv vnitřní apatie. Oni se nedají. Navíc mám zatím s domorodými páry skvělé zkušenosti. Chlapi jsou otevření, vděční za znalosti a aktivně to celé posouvají dál, protože chápou, co to všem přináší za výhody. Neumím si vybrat a nechápu ty extrémy, v kterých se každá z civilizací nachází. Jejich a naše. Copak to nejde nějak normálně?

Fotit lidi není sranda. Pokud nejste ve vzdálenosti max jednoho metru, fotka stojí za prd. Jenže vyfotit si člověka nejde jen tak, musíte být dostatečně otevření a srdeční a komunikativní, což mi zatím drobet drhne.

Je naprostou pravdou, že potřebujete tři týdny v cizím prostředí, aby se s vámi začalo něco dít. Do té doby bojujete jako lvi a tonete v bažině svých vlastních nastaveních, o kterých jste do té doby věděli jen okrajově a která vlastně vám fungovala. Po třech týdnech se něco ve mně zásadně otočilo. Směrem k nim, sem k Ekvádoru. A spoustu věcí jsem už pustila. Když jsme šli nakupovat na místní trh s ovocem, zeleninou a masem, můj doprovod se v pohodě vyznal, smlouval o ceně, odmítnul ošklivé ostružiny a vůbec si věděl rady. Připadala jsem si jak totální pako a přemýšlela jsem, co jsem až do teď v tom životě dělala, když se v takových věcech cítím nejistá… Jestli já jsem moc nepřemýšlela.

Tyhle jejich obleky se mi líbily úplně nejvíc a spolu s tou hudbou a pohyby to bylo skvělý.

Lidé se tady většinu času tváří úplně jinak, než mám na fotkách. Jsou usměvaví, většinou pospíchají a trochu stydlivě kolem vás prošupajdí. Mimochodem, všichni tady bezvadně tančí, a ovládají sport. Jejich tělo je totiž hlavním životním nástrojem a moc hezky jim to spolu ladí. Jsem moc ráda, že tady jsem a můžu cítit úplně něco jiného, než máme v Evropě. Trochu se stydím za to, jak na tom jsme. Co je lepší? Pořádný barák a teplá voda, nebo tohle všechno? Já nevím. Každopádně ty rozdíly jsou… opravdové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *