(2. díl) Poslední týdny před odjezdem byly náročné. Věděla jsem, co do Ekvádoru jedu dělat, a měla z toho nervy. Měla jsem dojem, že musím přijet extra připravená, protože moje pracovní výkony se budou přísně hodnotit. Jela jsem dělat domorodým ženám ve vesnicích přednášky o menstruaci, ženském cyklu a případně antikoncepci. A tak jsem nakoupila spoustu zbytečných knížek s daným tématem a snažila se připravit, i když už jsem všechno dávno věděla. Byla jsem duchem ve stresu, jak kdybych se připravovala na pohovor roku.

Hned druhý den po příjezdu do salesiánské komunity jsem se svou prací začala místního padreho, se kterým jsem byla domluvená, otravovat. Měla jsem pocit, že musím být asertivní, produktivní a proaktivní a jen tak nesedět a nečekat.

Jak jsem strávila první dva týdny? Pod peřinou!

K mému překvapení tuhle část mého pobytu padre vůbec neměl připravenou. Od té doby, co mi schválil, že můžu přijet, se očividně nic nepohnulo. Ba co víc, bylo vidět, že se tím duševně nikdy nezabýval a ani to neměl v plánu. Trochu nesměle prohlásil, že moc neví, co by mi poradil, a odkázal mě na ředitele dobrovolníků, že ten by mi mohl říct víc. Byla jsem trochu překvapená. Myslela jsem si, že všechno bude přesně zorganizované. Padre se podobnými záležitostmi však zabýval asi takhle – když někdo chtěl přijet jako dobrovolník, nadšeně mu na to řekl ano, a tím byl hotový. Nechal každému docela velký prostor, aby se projevil sám a aby sám komunitě dal to, co bude chtít. Konkrétní program a úkoly už nechal na jiných. Cítila jsem se nesvá…

Nechtělo se mi totiž nic. Byla jsem vyčerpaná z náročného dlouhého cestování, ze změny prostředí a měla co dělat sama se sebou, abych se nerozsypala. První týden jsem strávila s bolestmi hlavy z nadmořské výšky a s oteklým obličejem pod peřinou a byla ráda, že se mi strachem z neznáma nerozpadnou všechny buňky.

A co mi na to řekl ředitel dobrovolníků

Když se během prvního týdne objevil v komunitě onen ředitel, hned jsem to na něj celá nedočkavá vybalila. Už jsem se totiž začínala bát, že mi moji nečinnost někdo omlátí o hlavu. Přišel obrovský vysoký děda, který dělal ředitele a kněze třem komunitám najednou. A věděl toho o mně ještě míň než náš padre a trápilo ho to stejným způsobem. Vřele mě přivítal do komunity, obejmul a s úsměvem řekl, ať si odpočinu a zvyknu.

A tak jsem si začala pomalu zvykat, i když první tři týdny bych si za rámeček asi nedala, ale při tak obrovské změně to asi jinak nejde. Nefunkční nastavení se prostě musí z hlavy vypláchnout. Časem jsem naštěstí zjistila, že na takovém místě jako je komunita a dobrovolničení se necení jen odvedená práce (i když přesně kvůli tomu tam jste, nejeli jste na prázdniny), ale také zájem, dobrá nálada, otevřené srdce a jakási obyčejná ochota být tam s nimi a spolupracovat. Trvalo mi docela dlouho (půl roku), než jsem vylezla ze své obranné ulity moderního trilobita a odvážila se myslet si, že mám hodnotu jen jako člověk a otevřela se lidem okolo. Zjistila jsem totiž, že pustit z hlavy všechny ty nesmysly, nezatěžovat se informacemi a užívat si přítomnost spolu s ostatními je ten nejlepší odpočinek ze všeho. Byla to velká úleva.

Příprava na první přednášku. Koho jsem tam potkala?

Postupně se v komunitě tak nějak rozkřiklo, o co že mi to jde a byla mi konečně přidělena osoba, která mi může být nápomocná, protože prý pracuje na podobném projektu. No hurá, říkala jsem si a těšila se! Byla to blonďatá stejně stará holka z USA…

Zůstala jsem stát jako opařená. Mám spolupracovat s bílým ksichtem?! Obrátilo se ve mě úplně všechno. Zahodila jsem celý svůj život a odjela do tramtárie kvůli tomu, abych se zase musela vztekat s tím, před čím jsem z Evropy utekla? Ambiciózní americká madam byla ze mě nadšená asi tak stejně jako já z ní. Bílí si totiž lezou do zelí. A všude číhá konkurence. A tak jsem mezi zuby drtila vztek a chtě nechtě se s ní dala do řeči, protože všem těm indidánům okolo by připadalo fakt padlý na hlavu, kdybychom spolu odmítly dělat. Vždyť nám jde o to samé, ne?

Na Ekvádorcích je krásné to, že spolupráce je mezi lidmi cítit každý den. Je to jak čerstvý vzduch, který pravidelně vane do vašeho zatuchlého srdce a dá vám novou naději, že ten svět ještě není tak hrozný. Věděla jsem, že když to na nich tolik obdivuju, že bude nejlepší, když se naučím taková být, protože evidentně taková nejsem. A tak jsme s blonckou spolu mluvily a kroutily se nám u toho pusy. „Mně trvalo dva roky, než jsem si k domorodým ženám našla cestu,“ dala mi přátelskou radu. Asi to fakt myslela dobře, ale tvářila se u toho kysele. Nechtělo se jí totiž se mnou zdržovat. Jí trvalo dva roky, než ji domorodé ženy přijaly, než si s nimi vytvořila vztah a začaly spolupracovat na něčem smysluplém. Bylo mi jasné, že najít si cestu k místním, aby mě alespoň vyslechly, nebude jen tak.

Chápala jsem, co mi tím vším chce říct, zároveň jsem její mentální omezení odmítla přijmout. Co měla ona se svým projektem, nemusím mít já. A já prostě byla 100% přesvědčená, že jsem na správném místě se správným záměrem. Bude to fungovat a já to zkusím hned, nebudu čekat, až si kdokoliv zvykne včetně mně…

Jak jsme tu naši nechtěnou spolupráci vyřešily? Naštěstí jsme s Američankou na sebe něměly čas. Ona dodělávala ještě něco jiného a menstruační problémy musely prozatím počkat. Upřímně se mi ulevilo a přestala jsem s ní počítat. Konečně jsem se nadýchla a jala se řešit záležitost po svém a sama si to zkusit nějak zařídit.

Začala jsem mluvit s různými lidmi, co pro komunitu pracovali, zašla jsem si za ředitelem místní školy domluvit se na přednáškách pro mládež a vůbec jsem si ohromně věděla rady. Nakonec jsem dosáhla svého. Narazila jsem na ženu, která zrovna začala v komunitě pracovat. Měla na starosti projekt pěstování bylin v okolních vesnicích a objížděla ženy se sazenicemi a představit projekt jako takový. Slíbila mi, že můžu jezdit s ní a mít své přednášky o menstruaci po ní. Měla jsem oči navrch hlavy. Začne se dít to, proč jsem přijela! Bylo to tak moc jiné narozdíl od života v Praze, že jsem vlastně vůbec nechápala, co se děje. Nechápala jsem, co dělám na druhém konci světa v malé horské vesnici, jak jsem se tu ocitla a cože to tady jako chci dělat?? Honila se mi hlavou absurdní vize.

První bylinkové setkání a moje povídací premiéra. Uff!

Před úplně prvním bylinkovým setkáním se „přednáškový sál“ nakonec docela zaplnil a napočítali jsme něco okolo 40 lidí. Byly to hlavně dospělé ženy a pár mužů mezi nimi. Bála jsem se nedůvěry z jejich strany a jestli jsem někde čekala odpor, tak především od mužů. Čekala jsem, že mě uvidí jako nebezpečného vetřelce, který jejich ženám radí, jak neotěhotnět. A navíc mě v hlavě trochu strašilo sejčkování blondýny.

Důležitá slovíčka jsem si připravila předem, abych se pak zbytečně v řeči nezadrhávala a nelovila v kapse nějaký výraz. A prostě jsem začala. Celé to trvalo jen pár minut, ale efekt byl fantastický. Byli nadšení! Nevím jak, ale hned mi rozuměli. Došlo jim, co vyprávím a jak důležité téma to vlastně je, i když šlo o běžnou věc jako je menstruace. Všichni se na mě usmívali a v žádném obličeji jsem nenašla výraz nedůvěry, odporu a skepse. Moje vnitřní zapálení pro záležitost jim bylo naprosto srozumitelné a hned se s touto mojí emocí spojili. Nečekala jsem to. Myslela jsem si, že budou mít zavřené hlavy…

Jediná hlava, která se tam tehdy musela otevřít, byla pravděpodobně ta moje. Ekvádorci se mnou spolupracovali, i když se většina z nich styděla něco říct. Jen o slovech to setkání ale očividně nebylo.


PS, všimli jste si? Domorodky nikdy neztrácí čas a absolutně při všem motají své rukodělné výrobky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *