Zaujalo vás to, co? Mě taky. Dávat a pomáhat zní vždycky fajn. Co ale dělat, když si nemůžete pomoct a vnitřně strádáte? Máte se cítit špatně, že jste tak děsná osoba, nebo se na všechno vykašlat? Zamyslete se se mnou nad odlišnými stránkami dobrovolné práce.

Dobrovolník v zahraničí. Proč vyjet?

Dobrovolnictví se může pojmout různými způsoby. Někdo – zejména mladí – to vezmou spíš jako příležitost někam se podívat a něco nového zažít. Musím říct, že je to asi jeden z těch nejzdravějších přístupů, který můžete k dobrovolné práci mít. Moc to nehrotíte a užijete si krásný čas se zajímavými lidmi na zajímavých místech. Někdo jiný to zase cítí spíš jako volání – pomoci někde, kde je pomoc potřeba, a vy k tomu máte určité předpoklady a vlohy. Tito lidé to mají tak nějak přirozeně v sobě a dělá jim to dobře, což je to podstatné. Na to se nedá nic říct, pouze přikývnout. No a někdo jede dělat dobrovolnou práci, protože sám neví, co se sebou a se svým životem, a tak si myslí, že když bude mít srdce na dlani a otevřenou náruč, že za to ve finále dostane nějaké rozhřešení. To jsem sice napsala trochu na plnou hubu, ale tak to občas je. Tak nějak si myslíte, že když budete dobří, že i svět k vám bude dobrý. Chocho, samotnou mě to teď rozesmálo, zneužívat totiž umí všude.

Kdy je ten správný čas dávat?

Dávání se ve společnosti dobře nosí, co ale, když se furt cítíte tak nějak nazlobeně, zneužitě a unaveně? Dávat je nejlepší ve chvíli, kdy máte něčeho NAVÍC. Dneska je to trochu těžký, není den, aby na vás někde nevykouklo nemocné dítě, ekologické hnutí, sbírka, bezdomovec či jiný podobný nátlak. Myslím, že u dávání by se člověk měl pořád cítit přirozeně a pokud to někde drhne, měl se primárně postarat o sebe, aby mu bylo natolik dobře, že se vůči ostatním sám s radostí otevře a nebude mít ten problém… Brát to jako dobrý podnět pro změny ve vlastním životě spíš, než se naštvat a říct, že na ostatní seru.

Dávat z oblastí, kde nám samotným něco chybí, vytvoří jen další nerovnováhu. Přispívat, když se pak čertíme u složenek? Aplikovat módní minimalismus, když celý život máme dificity v kupování toho, po čem toužíme, a člověk je pak akorát nerudnej, když kolem projde nějaká „ta fiflena“, co na neupravený vlasy a sešmajdaný boty z vysoka prdí? Být veganem, když vaše tělo potřebuje ke zdraví maso, a slintat pokaždý, když si někdo vedle dá řízek? To prostě nemá smysl. Jediný, co tyhle postoje vytvoří, budou agresivní reakce vůči okolí.

Není lepší zvýšit své příjmy, přestat se oblíkat jako vagus a jíst to, na co mám chuť, abych konečně neměla nikde žádný deficity? Myslím, že jedině tehdy člověk zjistí, co vlastně v životě tak úplně nepotřebuje a kde chce dávat. Všechno by mělo jít přirozeným vývojem. Pak se totiž třeba podíváte někam, kde jsou na tom lidé o dost hůř a najednou ten hmotný majetek tak nějak ztratí na lesku. Co na tom, že máte peníze, když nejste venku, a co na tom, že máte ve skříni milion hadrů, když vás za celej den nikdo nevnímá?

Nebo dobrovolnická práce. Někdy je všechno trochu jinak. Vědět, proč chcete jít dobrovolničit, je fajn. Když se ve svých motivech spletete, vlastně se nic neděje, protože takhle extrémní situace vám hlavu srovná tak jako tak, což je rozhodně jeden z největších benefitů. A upřímně, občas je potřeba se hodně splést, aby se člověk našel…

Jaké to je být dobrovolníkem

Bez obalu, dobrovolnické začátky jsou těžké. Pokud s dobrovolnou prací nemáte žádné zkušenosti a ani jste neprošli vhodnou mentální přípravou, trochu se vztekáte. Myslím si, že je veliký rozdíl v tom, jestli děláte něco dobrovolně vy z vlastní iniciativy, protože máte dobrý nápad a tak ho realizujete, anebo jestli jste dobrovolníkem, který byl pouze někam šoupnut a tam musí makat, byť si tuhle cestu zvolil sám. Dobrovolná práce je totiž práce jako každá jiná jen s tím rozdílem, že za to nejste finančně ohodnoceni. I když se to nezdá, má to na osobní vývoj dobrý vliv. Proč?

Realitou dobrovolníka je, že pracuje. Nic moc jiného tahle pozice neobnáší a záleží na konkrétní organizaci, místu a lidech, které si k tomu vyberete. A taky hodně záleží na vás.

Nic nedostanete = začnete žít přítomností

Jako dobrovolník zjistíte, že práci se nevyhnete, ať budete kdekoliv. Bez těch peněz a firemních benefitů se časem prostě tak nějak s prací smíříte. Dojde vám totiž, že je normální součástí života a že o tom i život je. Něco dělat. Je to v podstatě velice úlevné zjištění, protože přestanete zbytečně bojovat s větrnými mlýny a tak nějak začnete žít přítomností. Nic jiného totiž nemáte. Žádnou dovolenou, žádnou výplatu ani víkend.

Musím říct, že tohle byl jeden z rysů, který mě u indiánů překvapil. Nikdy se nevyhýbali práci. Nebyli letargičtí vůči životu a neměli důvody něco nechtít dělat. Postupně jsem se to naučila taky a zjistila, že dělat něco s ostatními mě nabíjí obyčejnou radostí a dobrým pocitem z toho, že jsem aktivní. Mám k tomuhle tématu dobrou historku. Jelikož jsem bydlela v salesiánské komunitě, spousta dobrovolnických činností se týkala kostela. Hned na začátku po mém příjezdu jsme šli všichni ten kostel zamést. Vnitřně jsem u toho zuřila a byla strašně unavená z toho, že mě zas někdo do něčeho nutí. A ještě zametat! Kvůli tomu jsem přece nepřijela. O měsíce později, když mi občas bylo všelijak a já se potřebovala srovnat, jsem sama šla, vzala koště a hurá na podlahu.

Dobrovolnická hlava naruby

Být dobrovolníkem není sranda. Je to ale něco natolik jiného, že vám to obrátí hlavu naruby a vysype staré haraburdí. Nelze mít pod kontrolou všechno. Jako dobrovolník přestanete bojovat s činnostmi, které souvisí s každodenním životem a které se prostě udělat musí. Tak nějak vás to postaví na zem, takže si to potom budete i užívat. Je lepší stát nohama na zemi a něco dělat, než se zbytečně kroutit a chtít utéct. Na dobrovolnictví je nejlákavější asi to, že vás to donutí začít si užívat aktivitu jako takovou a vztahy a čas strávený s lidmi, protože nic jiného vás nečeká. Nakonec zjistíte, že je to vlastně hodně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *