Dobrovolnická práce je práce zadarmo. Za výkon nedostaneme peníze ani dovolenou. Většinou těžko představitelné. I tak ale práce zdarma skýtá klenoty, které se dneska jen tak nedají najít. Jakým ohňem si musí každý dobrovolník projít?

Jaké to je být dobrovolníkem

Bez obalu – dobrovolnické začátky jsou těžké. Pokud s prací zadarmo nemáte žádné zkušenosti a ani jste neprošli vhodnou mentální přípravou, trochu se na začátku člověk vzteká. Dobrovolná práce je totiž práce jako každá jiná jen s tím rozdílem, že za to nejste finančně ohodnoceni.

Nečeká vás žádná výplata, za kterou si koupíte nějaké to vytoužené bolestné za uplynulý měsíc, žádná dovolená, víkend a možná ani to poplácání po rameni ne. Kdo na to není připravený, porazí ho frustrace. Najednou zjistíte, co všechno se vám nechce, až je vám to samotným protivný. I když je dobrovolnictví prací „zadarmo“, má pro všechny ochotné schované poklady, které si konec konců každý dobrovolník musí najít. Bez nich bych totiž další den těžko vstával.

Nic nedostanete = začnete žít přítomností

Dneska je svobodný ten, kdo nemusí nic moc dělat. Myslím si, že se to zaseklo někde ve školní docházce a v systému, kde plníte úkoly od rána do večera nehledě na to, kdy vy sami jste nejvíce produktivní a kdy vám to nejvíce jde. Vylezete ze školy a máte všeho tak akorát. Ve volném čase nakonec neděláte nic a cítíte se provinile vůči vlastním koníčkům. Těšíte se na volno a bez pořádných benefitů do práce nevlezete. Na dovolené hlavně spíte. Není to sakra špatně?? Přirozeností člověka je přece vývoj, zvědavost, růst, pohyb, aktivita!

Jako dobrovolník přestanete zbytečně bojovat s větrnými mlýny a začnete žít přítomností.
Jedině tam leží rovnováha, radost a dostatek energie pro jakýkoliv úkol.

Mám k tomuhle tématu dobrou historku. Jelikož jsem bydlela v salesiánské komunitě, spousta dobrovolnických činností se týkala kostela. Hned na začátku po mém příjezdu jsme šli všichni ten kostel zamést. Vnitřně jsem u toho zuřila a byla strašně unavená z toho, že mě zas někdo do něčeho nutí. A ještě zametat! Kvůli tomu jsem přece nepřijela. Když už, tak jsem chtěla dělat něco tzv. užitečnějšího… O měsíce později, když mi občas bylo všelijak a já se potřebovala srovnat, jsem sama šla, vzala koště a hurá na podlahu. Vrámci mé dobrovolnické práce mě absence budoucí odměny naučila najít si zdroj energie a radosti tady a teď.

Kdy je ten správný čas dávat?

Ani dobrovolnictví není pro všechny. Možná, že teď máte náročnou práci, řešíte něco doma nebo se těšíte na novou rodinu. Není nutné cítit se špatně, když nemáte na dobré skutky náladu. Dávat je totiž nejlepší ve chvíli, když máme něčeho navíc.

Dávat z oblastí, kde nám samotným něco chybí, vytváří jen další nerovnováhu

Přispívat, když se potíme u složenek? Aplikovat minimalismus, když tajně toužíme po tom, co má na sobě „ta fiflena“, co na neupravený vlasy a sešmajdaný boty z vysoka prdí? Být veganem, když naše tělo potřebuje ke zdraví maso a slintat pokaždý, když si někdo vedle dá řízek? To prostě nemá smysl. Jediný, co tyhle postoje vytvoří, budou agresivní reakce vůči okolí. Není lepší zvýšit své příjmy, přestat se oblíkat jako vagus a jíst to, na co mám chuť, a být díky tomu v pohodě? Protože v té pohodě třeba budeme sami chtít pro někoho něco udělat.

Dobrovolnická hlava naruby

Být dobrovolníkem není sranda. Je to ale něco natolik jiného, že vám to obrátí hlavu naruby a vysype staré haraburdí. Nelze mít pod kontrolou všechno. Jako dobrovolník přestanete bojovat s činnostmi, které souvisí s každodenním životem a které se prostě udělat musí. Tak nějak vás to postaví na zem, takže si to potom budete i užívat. Je lepší něco dělat, než se zbytečně kroutit a chtít utéct. Na dobrovolnictví je nejlákavější asi to, že vás to donutí začít si užívat aktivitu jako takovou a vztahy a čas strávený s lidmi, protože nic jiného vás nečeká. Nakonec zjistíte, že je to vlastně hodně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *