(3. díl) Vzpomínám si, jak to období začalo. V únoru jsem jezdila po přednáškách, navštěvovala vzdálené vesnice i v subtropech a vůbec se nestihla rozkoukat. Užívala jsem si nové prostředí a mezitím jsem se bleskově srovnávala s největšími změnami, které se během těch prvních týdnů objevovaly. Nebyl moc čas na pomalé zvykání.

Rychle jsem se pokaždé oklepala a cizím indiánům na druhé půlce světa vyprávěla o menstruaci, antikoncepci a ženském zdraví a snažila se nevnímat, jak moc nezvyklá celá situace je. Naštěstí vše klapalo a o přednášky začal být zájem. Cítila jsem to tempo a toužila po klidu, kde bych se mohla na chvíli zastavit a všechno to nové nějak vstřebat. A pak přišla karanténa.

Březen – první oddychnutí a vylidněná komunita

Pro většinu lidí docela rána, mně se ulevilo. Z denně velmi frekventované a navštěvované komunity se rázem stal dům, ve kterém zůstal jenom padre Antonio, Isabel a já plus Anita, která k nám denně jako jediná docházela do práce. Všichni ostatní zůstali doma nebo naskočili do letadel. Mně ani jednou buňkou těla nenapadlo, že bych se měla vrátit. Věděla jsem, že jsem v bezpečí a že mám zůstat. Že je to moje cesta a já ještě nejsem hotová. Vzduch se vylidnil a já poprvé měla čas na to si oddychnout.

S novou dobou přišel větší klid a prostor. Mohla jsem víc odpočívat, víc si užívat denní život a vnímat novou kulturu a nebýt tolik zahlcená výlety a přednáškami pro třicet cizích lidí. Mohla jsem si konečně uvědomit, kde to jsem. Byla jsem moc šťastná.

Velmi mi ten režim vyhovoval. V baráku nebylo moc lidí a když, tak se to dalo zvládnout. Byly to krásné tři měsíce, které jsem si hodně užila. Odpočinula jsem si a našla v denním režimu jistou rovnováhu. Začala jsem psát, pravidelně cvičit a chodit ven a do toho jsme s holkama vařily, pekly a občas uklízely kostel.

Stala se roztomilá věc – cizí prostředí mi nedovolilo být nefunkční

Dlouhé roky jsem usilovala o šťastnější život. Makala na sobě, na práci a pořád to hnala dopředu k vysněnému budoucímu štěstí. Něco se povedlo, přesto jsem vnitřní energií a nastavením dál zůstávala vyburcovaná na trati. V Ekvádoru tohle okamžitě začalo skřípat. Dobrovolnická práce a cizí kultura vám nedovolí být jinde než tady a teď. Jednoduše je to pro přežití nutné.

Jako dobrovolnice jsme totiž za snahu nic moc nedostávaly. Poprvé po dlouhé době jsem byla nucená vrátit se do přítomnosti. Abyste práci zadarmo přežily, nic jiného vám ani nezbývá. Přítomnost je to jediné, co máte, a z čeho můžete čerpat energii do dalších dnů. Žádná výplata, žádná dovolená, někdy ani ta vděčnost. Holt realita.

Poprvé po dlouhé době jsem se spojila s přítomností a přestala utíkat do neexistující budoucnosti. Nebylo to lehké.

Dlouhé roky mě držela vůle a jistá představa toho, jak budu žít. Tam, na konci světa, na nádherném místě v horách, jsem najednou zjistila, že osobnost, co jsem si za poslední roky stořila a které jsem věřila, že je pravá, že to jsem já a že už to bude jen dobrý a krásný, byla mejlka. Nešlo to ignorovat. Najednou jsem jasně vnímala, které vlastnosti a představy o životě do mého jádra nepasují.

Co s tím naděláte… Nemá smysl si cokoliv přikrášlovat nebo malovat. Najednou jsem viděla, co všechno mě nebaví, jaký směr není pro mě a jaké vlastnosti mám nehledě na jejich hodnocení. Vysněné budoucí štěstí ze mě sjelo jak kluzské nic a zůstalo mi v tu chvíli vlastně jen moje tělo. Bumho!

Chtělo to Isabel, kapesník a horký čaj

Pamatuju si to. Tu chvíli. Bylo odpoledne po obědě, což byla v komunitě tradičně jedna z mála volných chvil po náročném vařícím dopoledni a odpoledni s dalšími povinnostmi. Byla mi zima a tak jsem se schoulila pod nehřející larisu. A začala brečet hlubokým smutkem nadtím, co jsem cítila. Tak dlouho jsem se snažila a těžce pracovala na tom cítit se v životě líp. A ono to v tom Ekvádoru tak samozřejmě uletělo.

Tehdy jsem do Jižní Ameriky odjela dost neplánovaně. Vezla jsem si s sebou nové naděje a starou představu – a najednou to nebylo pravé a já zůstala s prázdnou. Po letech! Měla jsem velkou nudli u nosu jak malá holka a úplně ubrečený obličej se zacuchanými a zmáčenými vlasy. V tomhle stavu mě našla Isabela.

Něco chtěla a já nebyla schopná mezi vzlyky odpovědět. Styděla jsem se k ní otočit, tak jsem ji neartikulovaně poprosila o kapesník. Přinesla ho spolu s horkým čajem a byla tam se mnou a čekala, dokud jsem se neuklidnila. No a asi tehdy jsem začala konečně normálně žít… Užívat si přítomnost, lidi, jídlo a úplně obyčejné činnosti ♡

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *