Budou mi chybět ty jejich černý havraní vlasy a živý pohled. Taky jejich krásná tmavá pokožka. Budou mi chybět ty lidi tady i náročné komunitní prostředí, na které jsem si zvykla až po půl roce svého pobytu a které si poslední měsíc užívám naplno. A dělá mi to moc dobře. Spousta z vás se diví, proč z Ekvádoru odjíždím. Není to tak, že bych si v těch krásných horách tady najednou řekla: „Ty jo, ta Evropa a ta Praha. Velký město a hektický životní styl, mně se stýská, já chci zpátky! Balím kufr.“ Tak takhle né, haha.

Když vyčerpáte veškerý osud, který jste měli přichystaný, zůstávat dýl jaksi pozbývá smysl. Mohla bych si tu ještě chvíli žít tím pohodovým stylem, který tu mám. Vařit a starat se o barák, mezitím si užívat společnost, zábavu a přírodu. Do toho fotit, psát a občas se někam podívat. Jenže už vám to prostě tolik nedává. Energie se naplnila a vyčerpala a vy akorát začínáte ztrácet čas. Je rozdíl mezi odpočinkem a novými zkušenostmi a stáním na místě. Jak to vím? Prostě to cítím. A to neznamená, že mi to tady nebude chybět. Co tu mám ráda?

Společnost indiánů s živou veselou krví, očima a srdcem

V poslední době jsem hodně trávila čas v partě místních kluků, kteří s námi pravidelně pracují na všem, co je v komunitě potřeba. Je jim všem kolem 15 – 18 let. Jejich společnost je jak živá voda. Ti kluci se spolu můžou flákat celý den vcelku nezajímavými činnostmi, přesto ten čas strávený s nimi je úžasně naplňující. Oni život tak nějak žijou. Naprosto neambiciózně a uvolněně. Baví se kravinami a tím, co je zrovna po ruce. Podotýkám, že je rozdíl mezi českým náctiletým a tím indiánským. Tady děti vyrůstají víc nezávisle a od útlého věku jsou zvyklé pomáhat ve čtyři ráno s dojením krav a přes den s rodinným mini obchůdkem či prodejem, kterým se tady častokrát živí. Takže puberťák tady je něco jiného než puberťák u nás, byť některé věci zůstávají stejně otravné. Dneska jsem po strašně dlouhé době strávila asi hodinu s dospělými. Jakože lidi 40+. Rozdíl byl obrovský a nebyla jsem z toho nijak na větvi. Dospělí život moc nežijou, ale hlavně si o něm furt povídají. A když jsou spolu, jsou spojení hlavami. Tady s tou mladou partou a ostatními dobrovolníky/cemi, je skupina spojená přes hruď každého z nich. Je to prostě živé. Dospělí si tu svou srdeční čakru nechávají pro sebe a hlavně člověk pořád musí vymýšlet nějaká společenská témata. Zato puberťák milerád vždy upozorní na to, co se absolutně nesluší říct, a hodí bombu do prostoru, které se vždycky někdo ochotně ujme a rozvine. Rozdílu v prožívání jsem si všimla proto, že jsem mezi těmi dospěláky měla sice na hrudi klid, ale taky takový nic.

Tady jsou lidé zvyklí být spolu. Sociální inteligence každého z nich je tady na poměrně vysoké úrovni, až jsem z toho jednou chytla depku. Jak jsem psala v úvodu, trvalo mi 6 měsíců, než jsem se s tím plně sladila. Do té doby jsem nebyla schopná snést takovejch lidí každý den od rána do večera. Lezlo mi to na nervy. Teď? I když mám spoustu vlastních činností, které mě baví, sama se prostě nudím. A překvapilo mě, že to nijak nesouvisí s menstruačním cyklem, který má u mně velký vliv na to, jestli potřebuju prostor, nebo společnost. Být s nimi je prostě vždycky lepší, než si jet po vlastní ose.

Malá zapadlá vesnice v krásné přírodě

Vidím velký vliv toho, kde a v čem ti lidé žijí. Je to malá zapadlá vesnice mezi horami. Život je tu náročný na denní chléb, ale jinak se jich klasický stres moderního života netýká. A je to boží. Máte čas na úplně jiné věci a nemáte věčně zakydanou hlavu. Ze začátku jsem nechápala, kde ti lidé pořád berou elán na celodenní pracovní vyřizování a stýkání s lidmi. Čuměla jsem na to a bylo mi jasný, že já na jejich místě bych už odpadla. Trvalo několik měsíců, než jsem si sama odpočinula a pochopila to. Prostě neřeší nic, co se bezprostředně netýká přítomnosti. Život tu není složitý tak, jako je ve velkém městě. Hrozně se mi to líbí. Cestování po Ekvádoru jsem si téměř neužila žádné. Jednak korona, jednak já taková jednoduše nejsem. Radši se zavrtám do malého příjemného místa, které si užiju do hloubky a intenzivně. Dělá mi to lépe, než když si trochu povrchně a rychle sjedete několik zajímavých míst.

Taky se mi tu líbí, jak vypadá krajina. Zelené kopce, mezi kterými se povalují mraky, a hlavně všudypřítomné sušící se barevné prádlo, slepice a hýkající osel u každého více či méně rozpadlého domečku. Má to svou atmosféru, byť pochopitelně pro místní tahle chudoba není nijak krásná.

Ranní procházka pro čerstvé mléko

Delší dobu tahle činnost šla mimo mě, ani nevím proč. Máme trochu hokej v zásobování kuchyně a každé ráno a každý den stíháme trochu jinak. Ale tyhle procházky pro čerstvé mléko zrovna probuzenou orosenou přírodou, na kterou už smaží slunce, jsem si zamilovala. A taky mě to někdy pěkně sralo, samozřejmě. V naší vesnici je velká a po celém Ekvádoru známá sýrárna, která živí spoustu domorodců. Každé ráno se sem proto schází se svými oslíky, kteří nesou bandasky se zrovna nadojeným mlékem. Jelikož náš padre je tu persóna, stačí jen přijít s konvičkou a dostaneme načepováno. Mám ráda si takové mléko ráno ohřát k snídani a udělat si horké kakao. Taky nám pravidelně každý ráno to mlíko vyběhne z hrnce, protože to prostě nejsme schopní udržet v hlavě. Sranda. A bez připálený rýže by to asi taky nešlo.

Falešná živá hudba

To už tak je, že co vás štve, vám taky potom chybí, protože to přece jenom s vámi nějakým způsobem rezonovalo. Co si budem povídat, Ekvádorci nemají žádný hudební sluch. První instituce, která se jakýmkoliv způsobem začala zabývat symfonií, byla založena v roce 1949. No, jak to asi může vypadat, že jo. Když domorodec hraje, je to jak noty na buben. Je to falešné, rozházené a děsně to tahá za uši, melodie jakž takž. Vy si stejně ale spokojeně nohou dupete do rytmu a máte úsměv na tváři, protože… ten indián s ohněm uvnitř v nich prostě je, i když je to příšerná hudba.

Jásné zářivé barvy na oblečení

Tohle se mi ve vesnici moc líbilo. Domorodci, hlavně domorodé ženy, ať byly oblečené jakkoliv a byly umouněné, vždycky na sobě měly nějakou jásavou barvu. Jasná červená je asi nejtypičtější, dál třeba zářivá růžová, tyrkysová nebo zelená. Zajímalo by mě, kde to vzaly, protože okolní příroda v tak vysokých horách barvami rozhodně nehýří. A když, tak je hmla a sychravo. Musí to být něco v nich, něco ohledně jejich vnímání světa, což by mě už tolik nepřekvapovalo. Anebo tím kompenzují to, že jsou všichni stejně černí jako bota, haha.

Všechny spoje se našly, řekl průvodce

Co tímhle nadpisem myslím? No to máte občas tak, že cítíte a slyšíte, co vám říká vaše vyšší vedení. Jakmile se všechny spoje našly a já tady zažila všechno, co měla, začaly se věci měnit a já pochopila, že je čas jít. Takový život – i když boží – je totiž vždycky jen na chvíli. Může vás hodně posunout, ale v jednu chvíli je třeba se vrátit zpátky – do svýho bytu, ke svým vztahům a ke své práci. Těší mě, že si spoustu věcí odtud odnesu s sebou ve svém nitru a snad nezapomenu, jak je tam najít.

We know the way. Známe cestu

Nádherná úvodní fotka je z výletu do subtropů, kde místní soubor zvuků přírody byla ta nejterapeutičtější záležitost, jakou jsem kdy zažila. Balzám. Mimochodem, následující song mi k tomuhle článku – nebo spíš k tomu, jak se teď cítím – sedí úplně nejvíc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *