(4. díl) Poprvé jsem z ekvádorských chladných hor měla za prací vyrazit s ostatními do subtropických komunit. Tak jo, říkala jsem si. Cesta dolů byla klikatá, prašná a po úbočí kopce. Výhled – neuvěřitelný. Zírala jsem s pusou dokořán a byla uchvácená tou scenérií. Před námi se rozprostíraly šťavnatě zelené kopce, kde palmy a subtropická flóra jasně říkaly, že jsem na rovníku a ne v Alpách. Všude dole se válely mraky, protože jsme klesali z výšky 3 800 m.n.m. Vzduch byl vlhce teplý a prostorem se šířily zvuky zvířat… Připadala jsem si jak ve filmu Avatar. Byla jsem dojatá tou neuvěřitelnou živou krásou, které si leckterý Ekvádorec už ani nevšimne. Koukala jsem z okýnka a po tvářích se mi kutálely slzy štěstí.

„Barbara, no duerma!“

„Barbara, no duerma!“ [Báro, nespi!] šťouchnul do mě vesele kolega Hugo, když jsem tak dlouho nic neříkala a nezapojovala se do konverzace. V autě jsme totiž byli namačkaní v pěti a Hugo celou dobu vytrvale něco povídal. Byl to veselý chlapík, který si ze mě rád dělal srandu. „Nespím“ polkla jsem a doufala, že si té mokré brázdy na obličeji nikdo nevšimne. Cesta dolů byla alespoň pro mě celkem náročná. Z klikatých zatáček, nerovného povrchu silnice a velké změny výšky se mi dělalo špatně. Z auta jsem vylezla omámená možná i proto, že jsem měla možnost se po několika chladných týdnech v horách konečně zahřát. Dorazili jsme do první vesnice a já se nedočkavě rozhlédla po místním životě.

Byla zrovna zima, což na rovníku znamená každodenní deště. Z vesnice tu a tam vykukovaly příbytky a mezi nimi byli místní jdoucí každý za svou prací. Na nohách měli všichni bez výjimky holinky. Dobrý nápad. Holinky jsou levné, dlouho vydrží a do takového počasí asi ideální. Všude bylo bláto, velké mokré listy palem a toulaví psi. Prostor se na koncích vesnice prudce zdvihal do výšky kopců, které beztak nebyly vidět, nebo se rozprostíral do bílých plovoucích beránků údolí. Ze všeho tam na mě dýchal klid. Život tam je drsný a chudý, nicméně já jako Evropanka z města jsem se cítila jak při nejlepší terapii.

Déšť bubnoval o střechu i velké listy a jeho zvuk smýval smetí,
které se mi na psychice usadilo už buhví jak dávno.

Vlhké teplo, které tam panovalo, mělo na mě maximálně uvolňující účinek. Svaly v těle povolovaly. Připadalo mi, že není moc velký rozdíl v tom, jaké prostředí mám uvnitř těla a jaké je venku. Míra vlhka a tepla mi připadaly podobné, byť 37 °C rozhodně nebylo. A všude byly všeobjímající zvuky subtropických zvířat, které okamžitě vypínaly hlavu a navozovaly slastné ježení po celém těle… Nemohlo mi být fyzicky líp.

Po vyřízení záležitostí jsme byli pozvaní na oběd. Považovala jsem to za poměrně velké gesto vzhledem k podmínkám. Vyšli jsme po dřevěných schůdkách do prvního patra bambusového příbytku a dostali plné talíře dobrých sytých jídel jako byla rýže, maso, hustá polévka nebo kaše ze zelených banánů, které vůbec nejsou sladké a které se používají jako příloha ke kdejakému pokrmu. Sníte misku a jste jak žok až do večera. Do místnosti se vkrádal mírný chlad, protože začalo klasicky pršet. Nikde nebyla okna, pouze přímý výhled do krajiny. Koukala jsem se na provazy vody a subtropickou přírodu. Déšť bubnoval o střechu i velké listy a jeho zvuk smýval smetí, které se mi na psychice usadilo už buhví jak dávno.

A ještě 2 videa: Avatar naživo a Zvuky terapeutické džungle
Video z první cesty do ekvádorských subtropů. Byla to nádhera!
Terapeutické zvuky polodžungle…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *