Už přes 4 měsíce cvičím skoro 5x týdně. Nekecám. A v nadmořské výšce 3800 m. Na začátku jsem si myslela, že si plíce vyflusnu a strčím do kapsy. Oproti domorodcům jsem byla pěkný máslo. Možná by vás ale zajímalo, jak se mi povedlo, že už tolik měsíců cvičím pravidelně a několikrát týdně? Podělím se s vámi o svou filozofii, která se naštěstí tváří jako funkční a kterou jsem měla možnost v Ekvádoru objevit. Hodí se totiž pro jakékoliv začátky a já si to hodlám pamatovat.

Co si na začátku nastavit v palici, aby člověk u činnosti vydržel?

Bylo mi jasný, že když si nastavím nějaký super cíl, jako jsem to už předtím párkrát udělala, že to za nějakých pár týdnů krachne. Dřív jsem totiž měla jasnou představu, co od toho posilování chci. Věděla jsem, jak chci vypadat, a že na tom musím tak 3x týdně makat, aby to bylo vůbec vidět. Většinou jsem to vydržela maximálně dva měsíce a šlus. Ke chtěnému výsledku jsem se sice přiblížila, nicméně jsem nikdy nedokázala překlenout onu fázi entuziastického začátku, kdy svaly rychle nakynou a pak se vývoj jaksi zastaví. Z tohodle bodu jsem se nemohla dostat. Pak stejně bylo léto, kdy se mi nikdy posilovat nechtělo, nebo zima, kdy jsem pravidelně nejunavenější, a těch pár měsíců na jaře a na podzim na nějaký větší posun nestačilo.

Bylo mi jasné, že si musím nastavit úplně jiný cíl. Něco, co mi každý den pomůže jít si zacvičit a nevyčerpá moji motivaci ani o píď víc. Musela jsem jít se svými ambicemi dolů. Úplně nejníž, co to šlo. Až z toho vlastně nebyla žádná ambice, ale ten nejzákladnější záměr, jaký se dal vymyslet. Řekla jsem si, že si chci zvyknout na pohyb.

Najděte to nejzákladnější „proč“ něco nového dělat a nijak to nepřikrášlujte ani nedělejte složité. Musíme mít pevnou půdu pod nohama, na které se dá stavět, ne ujetý nafouklý sen. Ten patří někam do srdce, ne pod nohy.

Víc ani ťuk. Žádná představa, jak bych měla za x vypadat, žádný pevný režim, že budu cvičit každé pondělí, středu a pátek. To vše by mě vyčerpalo ještě dřív, než bych si natáhla tepláky a šla něco dělat. Přišlo mi to jako hezká myšlenka. Jednoduše jsem si chtěla zvyknout na to, že se každý den hýbu. Chtěla jsem, abych se na to svoje cvičení každý den těšila. Ne kvůli výsledku, ale kvůli tomu pohybu! Jen tak mít radost z toho, že můžu to svoje tělo trochu protáhnout. A fungovalo to.

Je problém, když počáteční motivace začne vyprchávat?

Ne. Motivace vydrží pouze ze začátku. Tam je dobrá. Vybrat si někoho nebo něco, co nás nadchne a zažehne onen oheň, že chceme okamžitě vyskočit a jít to dělat taky, protože nám to v tu chvíli připadá tak zřejmé. Tahle vysoká energie vydrží jen chvíli, možná pár týdnů, a pak vyprchá. Je potřeba vědět, že se to stane, a POČÍTAT S TÍM. Jakmile začne motivace docházet, máme čím dál větší problém v činnosti pokračovat. To ovšem neznamená, že musíme začít bojovat, myslet si, že je něco špatně a mnout si spánky, protože se blíží konec… Tohle nadšení tu není proto, aby nás provázelo celou dobu. Ani se to nedá! Ve chvíli, kdy začne mizet, musíme si připomenout náš záměr, který jsme si na začátku dali. Připomenout si, proč to děláme, proč to chceme, proč nám to dělá dobře. A s tím každý den začínat.

Jak se vypořádat s gulášem pocitů prvních týdnů

Nemyslete si, že od prvního dne šlo všechno samo. Vždycky, když si vytváříme nějaký nový zvyk, musíme počítat s tím, že to bude těžké. Musíme překonat naši lenost, nacpaný program a nějakou únavu. Nový zvyk se do našich životů nezařadí sám od sebe, je to prevít, kterého je ze začátku těžké lapit. A přesně v těchto chvílích, kdy jsem úpěla nad tím, že bych měla jít cvičit a nechtělo se mi, mi pomohl můj neambiciózní základní záměr.

Jenom se půjdu hýbat, nic víc, řekla jsem si vždycky, když jsem začala bojovat sama se sebou. Neměla jsem ani vymyšlené žádné sestavy, žádné cviky, nic náročného ani světoborného. Pár cviků v hlavě mít je fajn, abyste mohli vůbec něco dělat, pokud třeba nechodíte jen běhat, ale netrápila jsem se s tím. Nebylo to důležité. Nechtěla jsem něčeho dosáhnout a být dobrá v nějakých cvicích. Bylo mi totiž jasné, že když to udělám a sama sebe navlíknu do propracovaných sestav, že mě to položí, a já se na to vykašlu. Proto jsem moc nepřemýšlela nadtím co, ale jenom, že se jdu hýbat a užít si to. Jakkoliv. Díky tomu jsem zvládla odcvičit první měsíc a v podstatě i ty další.

Opustťe rigidní představy a pokrok se dostaví sám

Vývoj při cvičení se dostavil sám, nemusela jsem ho nijak těžce podněcovat. Druhý měsíc jsem si už nacházela nějaké konkrétní cviky, co mě těšily a měly podpořit oblasti, na kterých jsem chtěla pracovat. Pak jsem si i vytvořila vlastní sestavy, které mi dělaly dobře a které jsem pravidelně opakovala. Tahle fáze je fajn na hlavu. Víte, co každý den půjdete cvičit, a nijak to nemusíte vymýšlet. Co se samozřejmě stalo, bylo, že si tělo na známé cviky zvyklo, a pokrok se zastavil. A měla jsem i potíže sestavu někdy dokončit, protože mě nekteré cviky – byť účinné – prostě už nebavily. Jak jsem tohle rozhýbala k další spokojenosti?

Jakmile jsem opustila rigidní systém, který mi po několika týdnech bylo zatěžko dodržovat, začala jsem se samotnou činností vlastně bavit. To stačilo.

Opustila jsem rigidní představu sestav, kdy jsem vždycky cvičila v přesném pořadí. Našla jsem si na netu několik nových cviků, abych měla v hlavě dostatečnou zásobu, a pak jela intuitivně. Udělala jsem první cvik, který mě napadl a na který se mé tělo těšilo. A pak další. Až do té doby, než jsem cítila, že mám za dnešek dost. Fungovalo to skvěle. S tímto systémem jsem také opustila cviky, co mě nebavily. Došlo mi, jakou hloupost dělám – já tu cvičím pro sebe a pro svou radost a nutím se do poloh, které mě nebaví, proč? Žádný padný argument pochopitelně nebyl. Neoblíbené cviky jsem nechala být.

Závěrem: dovolit si polevit může někdy paradoxně umožnit pokračovat dál

Co se mi po takových měsících nyní při cvičení honí hlavou? Párkrát se mi stalo, že jsem cvičila třeba i šest dní za sebou a vůbec jsem si to neuvědomila. Přestala jsem to vnímat jako povinnost (halelujá), ale jako něco pravidelného, co mi dělá dobře a na co se těším. Ne vždycky pochopitelně, někdy prostě voser voserem zůstane. Nesnažit se být perfektní a dovolit si někdy polevit vám může paradoxně umožnit pokračovat dál.

Třeba dneska jsem už byla unavená, ale chtěla jsem doběhnout do konkrétního bodu, zdálo se mi to však daleko, tak jsem se zastavila. V klidu jsem si ušla cca 2 metry, odpočinula si, a zbytek k cíli dala jako nic. Kdybych svoji zastávku vnímala jako selhání nebo si ji vůbec v duchu nedovolila, nedoběhla bych. Co dalšího? Postupně se taky dostávám k tomu, že se netřesu na to, až budu mít docvičeno, protože to je jakási meta, které se logicky nemůžete dočkat, ale že mě začal bavit ten proces cvičení jako takový, takže tolik všechno neodpočítávám a spíš se konce doberu v pokoji.

Na trati denně hlavně jednoduše. A kam s velkými sny?

Co jsem zjistila, tak zvyk nezůstane zvykem sám o sobě, to by bylo moc jednoduchý. Když jsem měla za sebou cca první tři měsíce, měla jsem dojem, že teď už jsem za vodou a mentálně jsem polevila. A najednou jsem vynechala tenhle den a pak tamten, až z toho nakonec bylo cvičení tak tak 3x týdně. Došlo mi, že si svůj základní záměr musím připomínat pořád. Prostě to tak je. A proto je potřeba si u všeho nového, s čím začínáme, nastavit „proč to děláme“ obyčejným, nenáročným a tím nejzákladnějším způsobem, který se dá vymyslet. Znamená to, že se musíme vzdát svých snů a vyšších met, kterých chceme dosáhnout? Vůbec ne! Ani já to tak nemám. Mám je však někde vzadu jako lákavou cukrovou vatu, ale esenciální motivaci na tom nestavím. Brod, který bych si postavila, by šel stěží překročit. Udržovat se u činnosti na denní bázi musíme prostě něčím jednoduchým.

P.S. Máslo už nejsem, ale když proběhnu kolem domorodců, tak si připadám jak vyskakovací kašpárek mezi zelenými záhony…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *